VodaHory.cz - Vše na vodu a hory
VodaHory.cz
Vše na vodu a hory...
×
 x 

košík je prázdný

Kontaktujte nás +420 733 549 675
info@vodahory.cz

Na účtě nám stále visely peníze – je zimní období, takže dost logicky pokukuji po nějakém víkendovém pobytu v horách. Bohužel ani jedna z nabídek nesplňuje moje požadavky (kombinace vhodného místa pro krátké nástupy na běžky, možností nedalekého lyžařského areálu a zároveň polopenze a sauny či něčeho podobného). A když už splňuje, pak je to vše plné. Ale to se dalo čekat – je listopad a všechno dobré už je zkrátka obsazené. Tak douho jsem do těchto slev „brejlila“, až jsem nic „nevybrejlila“. Po zhruba 14 dnech urputného hledání moje snažení přerušila touha zkontrolovat letenky Ryanairu, což občas dělám, abych se ujistila, že mi neuniká žádná cena letenek, která se zkrátka neodmítá. A jak tomu tak bývá, tohle byl přesně ten okamžik – našla jsem letenky do izraelské Ovdy za 800 Kč na osobu. Zpáteční. Tomuhle zkrátka nešlo říct ne. Takže v tomto případě dostal přednost pobyt v pouštích namísto zimních radovánek ve sněhu...

Do Izraele jsme vyrazili v pondělí 21. ledna 2019. Dlouho jsem kontrolovala předpověď počasí a přes negativní informace o zemi typu: „Leden je nejdeštivější a nejchladnější měsíc celého roku“ jsme se těšili na příjemných 23° po celou dobu našeho pobytu, což se nakonec i vyplnilo, to mohu prozradit již takto dopředu – žádné překvapení se v tomto ohledu nekonalo, díky za to!

izrael 01 izrael 02 izrael 03

Let do izraelské Ovdy trval 4 hodiny, což teď s odstupem času a po nějakých těch zkušenostech shledávám jako vcelku dlouhé. Kor s Ryanairem, kde nedostanete nikdy nic zadarmo, a pohodlí se dá srovnat s cestou naším regionálním vlakem. Ještě, že jsme spolu měli kvalitní četbu. I přesto, že jsme neměli původně sedět vedle sebe, protože Ryanair chce za každou takovou standardní věc účtovat navíc, nakonec nám to prošlo, neboť jsem na letištní třísedačce byla sama, takže jsem na Martina pokynula, aby se ke mně šel připojit, což jsem pak měla na talíři, protože on tam měl údajně více místa na nohy (sedadla u únikových východů v letadle hold mají i svoje výhody).

Jelikož byly letenky hodně levné, nedostalo se nám ani v Praze, ani v Ovdě takového luxusu jako nástupního „rukávu“. Proto jsme byli v Praze po projití kontrolami nasoukáni do autobusu, který nás odvezl na runway, odkud jsme se vydrápali do svého boeingu. V Ovdě ani žádné terminály nebyly. Jednalo se o malinké, jedno ze stovek izraelských vojenských letišt. Letadlo nás doslova vyplivlo kousek od hlavní budovy kdesi v Negevské poušti, odkud jsme odcupitali dovnitř pod dohledem ozbrojených mužů. Nikdo nás po příletu nijak nevyslýchal, nebyl nijak extra nepříjemný, když nepočítám jejich výraz, který mi připomínal člověka, kterého jeho práce totálně nebaví, unavuje a otravuje. Nebo to byl záměrný výraz, který měl vyvolat v příchozích strach a bázeň? Těžko říct, my se s Martinem totiž na všechny smějeme a bereme to vše v pohodě. Nicméně u těchto dvou imigračních úředníků se nám nepodařilo docítit ani náznaku něčeho, čemu by se dalo říkat úsměv...

  izrael 04 izrael 05

Za hodně mizerný kurz na letišti vyměňuji 50 izraelských nových šekelů za 20 EUR, abychom měli na autobus (pozor, myslela jsem si, že tam samozřejmě bude bankomat, ale opak byl pravdou...), kupujeme jízdenky a vycházíme ven z hlavní budovy, abychom chytli autobus, který už tam stojí. Samotný nástup nám trvá několik minut, nějací mladí místňáci s řidičem dost vášnivě řešili zřejmě to, že neměli na své cestovní kartičce dost peněz. Již při tomto jejich rozhovoru jsme zaznamenali často se opakující izraelské slovíčko „šiši“, které nás pak provázelo na každém kroku a na které jsem se soustředili takřka při každém izraelském rozhovoru nebo v rádiu při jeho poslechu v autě...

Autobus byl pěkný, nový, až nás to překvapilo. Co nás ale překvapilo více byl fakt, že táž dvojice, tkerá se o pár minut zpět „hádala“ s řidičem o šiši a jízdném, měla teď trochu jiný problém – chlapec si sedl na hovínko, které někdo dost „šikovně“ umístil na jednu ze sedaček zadních pětisedadel. A jak si toho nevšiml, stihl si ještě přesednout za svoji kolegyní na sedadla před ním... Takže se hovínko rozšířilo... Všechno máme z první ruky, neboť sedíme též před zadním pětisedadlem, jen přes uličku, bohužel včetně smrádku... Dost rychle se tedy učíme další izraelské slovíčko: kaky.

izrael 06 izrael 07

Do Ejlatu přijíždíme kolem 9. hodiny večerní. V Praze je 8, takže hodinový posun, nic velkého. Vybrala jsem pěkné ubytování zvdálené cca 2 minuty chůze od hlavního autobusového nádraží. A co bylo ještě víc super, že po cestě byl supermarket, do kterého jsem zavítali ihned po tom, co jsme se ubytovali, abychom si nakoupili nějaká pivka a izraelské vínečko, které jsme popíjeli do noci na předzahrádce u našeho pěkného apartmánku. Za nás tedy doporučujeme Sunset Inn.

Mimochodem – pořídila jsem si službu Revolut včetně platební karty. Ideální platební pomocník všech cestovatelů a řešení nevýhodných směnných kurzů a jiných poplatků vašich českých bank. U Revolutu si můžete vytvořit hned několik virtuálních účtů v různých měnách. Mezi těmito účty můžete kdykoliv provádět různé bankovní transakce, které se provedou okamžitě a pokud jste v zahraničí, odečítají se vám tak peníze z účtu v tamní měně (pokud si ho vytvoříte) za výhodnější kurz. Pokud si ho nevytvoříte, peníze se vám odečítají z českého účtu, ale i tak za výhodnější kurz... Proto jsem si ještě v Ejlatu pohodlně večer vybrala hotovost za zvýhodněný kurz a dále všude platila kartou z izraelského účtu (až potom, co se mi povedlo aktivovat swipe platby, které nebyly automaticky aktivní a díky čemuž se mi nepovedlo zaplatit první ubytování).

První noc jsme se hezky vyspali. Vyrazili jsme do slunného dne na snídani do restaurace, která se nacházela pár metrů od ubytování. Teď zjišťujeme, jak blízko jsme Jordánsku a jaký kousek jsme od tamních hor – krásná scenérie! Snídaně byla skvělá. Kromě míchaných vajíček, které jsme si vybrali, nám donesli pečené bágely s různými omáčkami a pomazánkami, skvělý salát a čerstvý džus. Mňam!

izrael 08

Sbalili jsme si naše saky paky (dva malé batohy a příruční kufr) a vyrazili jsme do centra do půjčovny aut, abychom si vyzvedli auto, které jsem zamluvila. Na místě nám oznamují, že nemáme dostatek peněz na účtě, aby nám mohli zamrazit zálohu za auto. Po dotazu kolik by na tom účtu mělo být, se nám dostává odpovědi 1 000 dolarů. Cože??? Tak to fakt nemáme. Ani jeden z nás, ani oba dva dohromady. Pak že 500, když si to bude s pojištěním (ano, stále rezervuji auta bez pojištění, už to nikdy neudělám!). To není tak hrozný, to dáme dohromady, ALE máme tu částku různě rozfrcanou po různých účtech. Co hůř – zjišťuji, že moji dvorní platební kartu jsem si nechala doma... Než by prošla platba z mého účtu na Martinův, mohlo by to trvat den. Tak dlouho si lámeme hlavu, až jsme to vymysleli tak, že mamka má stejnou banku jako Martin, takže ji volám a ta mi slibuje poslat slíbenou sumu peněz cca do hodiny, až se vrátí z procedúry (byla toho času v lázních). Do toho jako náhodou chytám online kamaráda Honzu, který se ochotně nabízí poslat mi peníze přes Revolut, což s nadšením přijímám a opravdu – peníze jsou během vteřiny tady a já si tak můžu auto půjčit i na Revolut kartu (což je trochu překvapivé, ale rozhodně vítané). V poledne tedy konečně sedáme do zbrusu nového Seatu Ibiza s automatickým řízením a vyrážíme za izraelským dobrodružstvím.

Vyrážíme z města do pustiny. Doslova. Na 70 % rozlohy celého státu se rozprostírá právě Negevská poušť, kterou jsme měli v plánu projet až k Mrtvému moři, pak do Jeruzaléma a následně zpět do Ejlatu. Ale nám se to líbí. Nějakým způsobem se nám povedlo zamilovat si tenhle způsob interpretace přírody už v USA. Je to něco, co člověk nezná z vlastního domáckého prostředí. Je to něco, co jsem nepotkala nikde v Evropě, ani na Zélandu či v Kanadě. Je to něco, o čem víte, že existuje, ale netušíte, že vás to tak chytne. Tato láska u nás začala navštívením Grand Canyonu a pokračovala dál přes Canyonlands, Arch Valley, Bryce Canyon a další „bezejmenné“ pustiny, kterými jsme na našich cestách projížděli. A tak to vypadalo i zde. Nekonečná pustina, která byla čas od času narušena malým městečkem či palmovou plantáží. Není to poušť ve smyslu Sahary či jiné pískové pouště, které všichni známe – podloží je pevné, suché do morku zrníčka. Je to směsice prašných, skalnatých hornin. Z těchto pustin se zvedá různěbarevná skalnatá pahorkatina, která dosahuje místy až 1000 metrů nad mořem. Dříve tu bývalo moře, je tu spoustu usazených hornin. Díky tomu se zde nachází hojná naleziště zkamenělin, pro geology musí být Izrael pravý ráj! Negevská poušť je impozantní.

izrael 09 izrael 10 izrael 11

Po cestě pomalu zjišťujeme, že izraelské silnice jsou opravdu v dobrém stavu a že místní moc neřeší předepsanou rychlost, že v Negevské poušti není moc provoz a že máme v autě nainstalovanou jakousi krabičku, která umí pochopit, že auto přejelo krajnici nebo jiný pruh bez blinkru, umí také vypočítat brzdnou dráhu, která nás dělila od auta, která jelo před námi a uměla nás upozornit, že jedeme víc, než je byla povolená rychlost. Pípala nám docela často a trochu nám lezla na nervy...

První naše zastávka byla v chráněné lokalitě Timna park. Měli jsme v plánu zaplatit vstupné a jít se projít v parku na nějaká zajímavá místa, ale po příjezdu zjišťujeme, že je vstup vcelku drahý. Martinovi vysvětluji, že v Izraeli je hold většina věcí zpoplatněných, tak svolil, že každý den si dovolíme zaplatit jedno vstupné. Nicméně tady, v Timna parku to nebylo. I já jsem mu dala za pravdu, že asi neuvidíme nic, co bychom neviděli. Proto jsme na místě jen prozkoumali informační centrum, shlédli zajímavý film o místní přírodě a historii místa a vyrazili dál.

Přeskočením Timna parku jsme ušetřili pár hodin, takže jsme do letoviska Ein Bokek u Mrtvého moře dojeli vcelku brzy. Rozhodli jsme se proto, že se vydáme k pevnosti Masada, která se nacházela cca 15 km za letoviskem směrem k Palestině. Když jsme totálně nepříjemné paní dole u okénka sdělili náš záměr vyrazit nahoru pěšky na pevnost, oznámila nám, že to není možný, že je pozdě a že máme zkrátka smůlu. Inu, kdyby mělo být po mém, vyprdla bych se na to a šla (další mě v tom utvrdil), ale zvolili jsme variantu jít prozkoumat tamní informační centrum a zajímavou expoici. Tam jsme si začali pohrávat s myšlenkou, že se na Masadu vydáme následující den brzy ráno na východ slunce.

izrael 12 izrael 13 izrael 14

Jelikož jsme přijeli do hotelu dost brzy, rozhodli jsme se, že se ubytujeme a využijeme volného času k návštěvě wellness centra, které jsme měli v ceně. Tam jsme se poprvé setkali s vodou z Mrtvého moře, která byla navíc příjemně teplounká. Nechali jsme se s Martinem nadnášet touto zázračnou vodou, která nám po čase trochu nepřijemně vypalovala veškeré záděrky na těle a která nám na těla vytvořila takový zvláštní jakoby olejový film. Vyzkoušeli jsme se i saunu, parní saunu a jakousi oplachovou místnost. Jelikož ale ani jeden nejsme přílišní fandové takovýchto míst, po 40 minutách nás to přestalo bavit. Aby se neřeklo, vydrželi jsme tedy celou hodinu a odporoučeli jsme se do našeho pokoje.

Začalo nám trochu kručet v břiše – zásoby z domů už byly tytam, takže jsme vyrazili do města dát si něco k snědku. Ideálně jsme měli v plánu ochutnat něco na ulici, nějakou tradiční specialitu... Jenže nás nenapadlo, že v takovémto letovisku možná nic takového nebude? Resp. při odjezdu z Ejlatu jsem navrhovala nakoupit tam kvůli cenám, protože jsem čekala, že v letovisku to bude dražší, ale že tam nebude možnost dát si shawarmu (kebab, jak ho známe my v chlebu pita) nebo humus na ulici mě nenapadlo. Jelikož odmítáme jít do McDonaldu, nezbylo nám nic jiného, než si koupit chlebové placky pita, salát, instantní nudle a pár teplých piv (studená byla samozřejmě za příplatek) v tamním supermarketu. I tak to bylo za vcelku vysoký peníz. Jestli jsem ještě nezmínila fakt, že Izrael je vcelku drahá země, tak to zmiňuji teď. Všechny tyhle věci nás v supermarketu vyšly na cca 500 Kč. Takže si dovedete představit, kde se asi pohybovaly ceny v restauracích, jejichž služeb jsme přirozeně za celou dobu našeho pobytu nevyužili.

Na pokoji otevíráme pivko, zbytek dáváme do ledničky, pojídáme instantní nudle a izraelský pita chléb se salátem z červeného zelí, který chutná úplně stejně jako náš hanácký a jdeme brzy na kutě, protože ráno vstáváme před pátou hodinou ranní, abychom stihli vyšplhat pěšo 400 výškových metrů a stihnout shora východ slunce, které se mělo přehoupnout přes jordánské hory toho dne v 6:40.

izrael 15 izrael 16 izrael 17

Ráno vstáváme bez větších problémů a vyrážíme na místo, opětovně na místo činu – pod pevnost Masada. Kamarádka Lucka mi říkala, že když půjdeme na východ, vyhneme se tak placení vstupného. Jenže ouha, po příjezdu zjišťujeme, že jsou zde docela aktivní a okénko pro výběr vstupného už bylo otevřené. Ještě že tam nebyla ta kráva z předešlého dne. Vstupné také nebylo úplně levné, ale když nebudeme platit, hold se tady asi nikde nepodíváme a navíc den předem jsme žádný vstup neplatili, takže si to můžeme dovolit :)

Internety a jiné zdroje avízují, že cesta pěšky nahoru trvá od 50 minut do 90 minut, dolů pak 30 – 40. My to dáváme s přehledem za 50, takže jsme nahoře ještě půl hodinu před svítáním. To byla člověk ani nepoznal, neboť od 6 hodin bylo v okolí tolik světla, jakoby už Slunce na obzoru bylo. Takže jak jsem s těšili na stoupání ve světle čelovek, nic z toho se nestalo, neboť bylo po celou dobu pod nohy vidět úplně bez problémů. Jelikož jsme nahoře byli s předstihem, trochu jsem to tam prošmajdali (i když spoustu věcí bylo v rekonstrukci) a stihli i dostat spucunk od místních za sezení na zídce. Lidí tam bylo přehršel. Až nás to překvapilo. Východ jsme nafotili a vyrazili na cestu dolů. U auta jsme byli po 30 minutách. Překvapilo nás, že zpátky v hotelu jsme byli v 8 ráno. V tuhle dobu bychom asi ani normálně nevstávali! Co teď? Báli jsme se, že nestihneme snídani, ale v tomhle případě jsem stihli poválet se na pokoji, dát si čaj/kafe na pokoji, přestrojit se a jít se koupat na pláž do Mrtvého moře, vrátit se, sbalit se a jít na pozdní snídani (podávala se až do 13:00, takže ideálně jít ráno na snídani a pak ještě na oběd :)), kterou jsem si užívali dosytosti přes hodinu.

Tohle ubytování se fakt vyplatilo, stálo sice 1200 Kč na osobu (a stalo se tak moji nejdražší zaplacenou nocí v mém životě), ale v ceně bylo wellness a snídaně. Nemluvě o bezplatném stání. Jinde nás ubytko stálo sice 800 Kč, ale bylo dost prosté a bez jídla, natož s wellness. Takže doporučuji vychytat na Bookingu v hotelu Oasis Hotel Spa akci. My jsme měli navíc štěstí, že nás ubytovali ve vedlejším spřáteleném hotelu, který byl údajně lepší. Pláže v tuto dobu zely prázdnotou a voda, musím uznat, nebyla úplně nejteplejší, rozhodně studenější, než jsem čekala. Ale to mě neodradilo od toho, abych se tam na pár minut namočila a alespoň nasbírala několik solných kuliček, které se tvořily už několik metrů od pláže. Opravdu zajímavý úkaz! Není se čemu divit, v litru vody v Mrtvém moři je totiž rozpuštěno 33 gramů soli, tu hustotu můžete doslova cítit a hlavně i vidět! Nesnažte se ale vodu ochutnat jako já, je to opravdu velice nedobré a pachuť z toho vám pak navíc zůstane v ústech nějakou dobu…

izrael 18 izrael 19

Najedení dosytosti jsme kolem poledne sedli do auta a vyrazili na cestu do Jeruzaléma. Změnilo se počasí. Nedaleké jordánské hory, které nás předešlé dva dny doprovázely celou cestu až k Mrtvému moři, které se mimojiné nachází 400 metrů pod hladinou moře, dnes byly zahaleny v oparu, díky kterému byly skoro neviditelné. Těšila jsem se na výhledy na ně po cestě z pánve, kde se nachází Mrtvé moře, až na výšiny, kde se nachází zbytek Izraele, ale bohužel nebylo nic moc vidět. Po cestě jsme zastavili pouze na velbloudí farmě, kde jsme ochutnali velbloudí mléko a jeli jsme dál podle navigace, která nás bez problémů dovedla až k místu ubytování. Co nás začalo trochu znervózňovat, byla houstnoucí dopravní situace čím dál blíž hlavnímu městu. O provozu přímo v Jeruzalémě nemluvě – všichni se všude cpou, troubí a neřeší moc přednost. Zkrátka je to tam takové hektické, Martin byl rád, že jsme konečně zastavili na parkovišti, na které mě navedl pán z recepce našeho hostelu, kam jsem se běžela zeptat.

Pobrali jsme svých pár švestek a šinuli si to na Palm hostel, který má skvělou polohu – nachází se jen pár metrů od Damašské brány, která je jedním ze vstupů do Starého Města jeruzalemského. To je ale asi tak vše pozitivní, co o něm můžu napsat. Místo samo o sobě už na první pohled nevypadalo moc útulně nebo čistě… Po zaplacení jsme dostali klíče a bylo nám oznámeno, že máme štěstí, že nám za stejnou cenu dají pokoj s vlastním sociálním zařízením, což jsme neměli v ceně. Tak jsme zaplesali. Nicméně předčasně, protože pokoj, který jsme dostali, byl opravdu hrozný. Nacházel se v podkroví, kde byla vcelku zima, která se stupňovala s každým krokem, který jsme ukrojili při stoupání nahoru. Vlastně tam byla hodně zima, v Jeruzalémě bylo přes den sice 16 °C, ale v noci to šlo až ke „krásných“ 5 °C, ale to jsme pocítili až později toho dne. Teď jsme to moc neřešili, protože jsme na postel hodili věci a vyrazili do města, abychom měli dost času za světla k jeho prozkoumání.

První kroky po Starém Městě byly nezapomenutelné a vedly muslimskou čtvrtí. Najednou jako bychom se vrátili o několik století zpět. Úzké a spletité uličky, jeden krámek vedle druhého, spousta lidí, mumraje a pokřikování, vůní různých jídel, ale i koření, tabáků vodních dýmek a kůže z míst, kde se prodávali kožené výrobky. O všech rozličných barvách nemluvě, úplný ráj pro všechny smysly. Na jednom kilometru čtverečním spolu žijí tři různá náboženství a nachází se zde čtyři různé čtvrti (muslimská, židovská, křesťanská a arménská), každá z nich se liší od té druhé se podle toho, jaké náboženství v ní převažuje. My jsme se shodli na tom, že naše první kroky povedou na Olivovou horu, že na město budeme mít dost času i po západu slunce a případně zítra dopoledne.

izrael 20 izrael 21

Část cesty jsme kopírovali ulici Via Dolorosa, po které šel svojí poslední cestu Ježíš s křížem na zádech, ovšem my jsme šli v opačném směru – na místo, kde údajně došlo k jeho Zmrtvýchvstání. Olivová hora je nejvyšším vrcholem centrálního Jeruzaléma, není tedy divu, že jsou odtud ty nejkrásnější a zároveň i nejprofláklejší pohledy na Staré město. I my jsme se tu nějakou dobu zdrželi a kochali se výhledy. Odposlechli jsme také od tamního průvodce, že se zde nachází přes 100 000 židovských hrobů a jeden si můžete koupit za 20 000 amerických dolarů. A to se vyplatí!

V pozdním odpoledni jsme začali scházet z Olivové hory a pomalu jsme se vraceli do Starého města, do kterého jsme tentokrát vnikli z jihu, tedy do Židovské čtvrti, kde jsme navštívili Zeď nářků a jelikož už se přiblížil večerní čas a nám kručelo v břiše, vydali jsme se opět do srdce Starého Města. Po cestě mi Martin stihl koupit sandálky z velbloudí kůže a ochutnali jsme čerstvě vymačkaný džus z granátového jablka. Večeři zde rozvádět moc nebudu, protože se nám moc nepovedla – Martin se nechal pěkně natáhnout i přes moje prvotní projevy nesouhlasu s tím, že budeme jíst zrovna na tamtom místě. Chybami se ale člověk učí, a tak se nezapomeňte vždycky ujistit, co chcete k jídlu a za kolik to bude, případně se nebojte smlouvat. V tomto případě to platí i s jídlem.

Toho večera ještě navštěvujeme chrám Božího Hrobu, kde se stojí dlouhé fronty k místu, kde měl být uložen Ježíš a které zároveň i ignorujeme a prohlížíme si alespoň kámen Pomazání, který lidé hladí, objímají, klekají na něj a pokládají na něj všemožné předměty. Připomíná mi to silně Lurdy a jsem ráda, že nemusím být součástí této davové psychózy. Tímto se nechci v žádném případě dotknout věřících, je to pouze můj názor, který může být pro někoho špatný či mylný. Co mě zde ale přišlo zajímavé je fakt, že o správu chrámu se stará šest různých církví, které provází časté spory. A krásným příkladem takové šarvátky je dřevěný žebřík, který je již po několik staletí umístěný u jednoho z oken na chrámovém nádvoří. Mniši se údajně tehdy nedokázali domluvit na tom, kdo by měl žebřík odklidit (římsa patřila jedné cíkrvi a okna druhé), proto tam zůstal až dodnes a stal se unikátem, se kterým je navíc zakázáno manipulovat.

izrael 22

Večerní/noční Staré Město nežije vůbec tolik, jak jsme předpokládali, proto jsme zbytek večera pobývali na tom hrozném hostelu. Já spala oblečená ve všem, co jsem s sebou měla. Povlečení bylo špinavé, postel nepohodlná, na tuto noc bych proto nejraději zapomněla a stala se tak tím nejhorším, co nás na naší cestě v Izraeli potkalo.

Druhý den ráno vyrážíme opět do ulic, které jsou o mnoho živější. Z hostelu jsem zmizeli co nejdříve to šlo, hodili jsme věci do auta a šli jsme nalehko. Tentokrát na západ – do křesťanské a arménské čtvrti. Kousek od hostelu jsme se ještě na cestu posilnili místními sladkými dobrotami, Izrael má spoustu sladkostí, ochutnáváme tedy baklavu a další, které neumíme pojmenovat. Po cestě nakupuji kosmetiku značky Ahava (výtažky z Mrtvého moře), velice doporučuji, byť je to trochu dražší záležitost. Sama jsem tuto značku měla na doporučení a musím říct, že když si každý den před spaním namažu ruce krémem, mám pocit, jako bych je právě vyndala z Mrtvého moře, jak jsou klouzavé :) Opětovně si dáváme fallafel a již poněkolikáté procházíme celým Starým Městem, nakupujeme koření Za´tar, tabák do vodní dýmky a poslední suvenýry (bez magnetky nemůžeme odjet!), abychom došli do Rockefellerova archeologického muzea, které je zajisté velice zajímavé, avšak já zkrátka nejsem s to turistické atrakce tohoto typu ocenit a strávit v nich déle než půl hodinu (nepočítám-li interaktivní muzea v Londýně či Wellingtonu). Člověka to tam zkrátka musí bavit…

izrael 23 izrael 24 izrael 25

Na ulici si dáváme poslední jeruzalémskou (toho večera a na druhý den nás ještě jedna čekala :)) shawarmu, která byla mimochodem vůbec ta nejlepší, kterou jsme v Izraeli ochutnali, a vyrážíme z Jeruzálema na jih, zpátky do pouště Negev. Dnes nás čeká poslední noc v hostelu ve městě Mitspe Ramon nacházejícího se u známého a rozsáhlého kráteru machteš Ramon. Po cestě zastavujeme párkrát na výhledy do hlubokých kráterů a na místě Mildretshed Ben Gurion s tím, že se vydáme na procházku ke krásnému místu Ein Avdat, které je nádherné skalnaté údolí řeky Nahal Zin, na jehož konci se nachází vodopád a krásná tůň. Na místě zjišťujeme, že vstup není zadarmo (v Izraeli je opravdu málo věcí zdarma), jak jsem se domnívala, a co hůř – že už nás tam dolů vůbec nepustí. Poslední auta prý pouštěli před 50 minutami… Skvělý. Jdeme se alespoň projít po okraji kráteru, kde potkáváme první horskou kozu a pokračujeme tedy dál.

Poslední ubytování je pěkné. Hostel Me´ever je velice sympatický včetně jeho obsluhy, bydleli jsme v pohádkovém hliněném bungalovu za velkou halou, která je vegetariánskou kuchyní a zároveň i společenskou místností pro všechny ubytované. Toho času nás tam moc nebylo. Zahrada a prostory kolem bungalovů byly moc krásné, neodolali jsme a večer jsme si po procházce do městečka, večeři a nákupu sedli ven s vínem, i když tu byla vcelku zima a já zase musela být zabalená ve všem, co jsem si z Čech přivezla. „Dole“ hold bylo tepleji. Nicméně poslední noc proběhla již standardně v pyžamu – zde přímotop fungoval a topil, takže nám bylo příjemné teplíčko.

izrael 26 izrael 27

Ráno vyrážíme brzy, abychom se stihli ještě projít na okraji kráteru Ramon a zároveň vrátit zavčas auto v Ejlatu, aby nám nenapařili další den pronájmu navíc. Tyhle nízkonákladové půjčovny se s tím nemažou. Musíme uznat, že jakmile jsme odevzdali klíče od auta, trochu z nás spadla taková za zodpovědnost a my věděli, že máme cca 5 hodin volného času, které jsme využili k cajdání po Ejlatu, dali jsme si dobrý oběd ve formě opravdu poslední shawarmy (kebab si v Čechách dlouho nedám) a nakonec jsme se na tři hodiny natáhli na pláži. Já nemohla odjet bez vykoupání v Rudém moři, takže jsem vyrazila s plaveckými brýlemi hledat nějaké ulomené korály, které by zde mohly být, protože nedaleko odsud se kousek od hranic s Egyptem nachází korálový útes. Po 20 minutovém hledání se mi poštěstilo a na pláž přináším hrdě nalezené poklady. Martin si po celou dobu četl a do moře jsem ho nedostala, není to koupací typ, co se dá dělat. Alespoň, že já se tam sama zabavím :)

Kolem třetí vyrážíme na autobusové nádraží, kde jsme o dost dříve, než bychom měli být. Máme poslední peníze, takže je investujeme do nákupu piv, kterými se loučíme s Ejlatem: posedáváme u autobusového nádraží na špinavé lavičce, popíjíme lahváče a kouříme cigaretu. V ČR bychom byli za rebely, tady asi také, ale to člověk neví, proto si tím nemusí lámat hlavu… Přesun na letiště proběhl bez problémů (už jsme přece ostřílení) a dokonce i na letišti se nic dramatického nedělo, jak nás hodně lidí strašila. Oficíra zajímalo pouze to, kdo nám balil zavazadla a zda jsme je nechali nějakou dobu osamocené či nikoliv. Byl to sympatický mladík, takže nebylo co řešit. Další kontrola proběhla bez problémů, stejně tak, jako ta další a další. Malé vojenské letiště v Ovdě je opravdu velmi dobře zabezpečené.

izrael 28 izrael 29

Když už jsme konečně seděli v hale a čekali na otevření brány, Martin si vzpomněl, že nemá telefon a že mu asi vypadl v autobuse (oba jsme totiž po těch dvou pivech usnuli jako nemluvňata). Následovala tedy opravdu poslední napínavá příhoda, při které nebylo jisté, zda tam ještě autobus stojí, zda ten telefon někdo nenašel a nevzal ho a zda vůbec bude někdo ochotný mu tam dojít a najít ho (zpátky přes ty kontroly Martin neměl šanci se dostat). Měl víc štěstí než rozumu, protože po čtvrt hodině se ke mně vrací s telefonem v ruce. No, poslední drama nakonec zkrátka muselo být :)

Let zpátky domů byl pro mě nekonečný – čtyři hodiny v letadle Ryanairu je opravdu moc. Krátká Izraele byla příjemná, dlouho jsme nikde nebyli a i přesto, že jsem o Izraeli nesnila, stejně tak jako Martin, vybrala jsem tuto destinaci, protože mi přišla zajímavá a pro mě to tak bylo vlastně vůbec první setkání s touto kulturou. Je to země, ve které je dost draho a ve které člověk, alespoň já, cítí jakousi pokoru a všudypřítomný pocit, že sem tak trochu nepatří. To je bohužel nějakým způsobem zakořeněné a myslím si, že v dnešní době už tento pocit dávno můžeme vypustit. Alespoň na místech, která běžně navštěvují turisté. A proto: díky, Izraeli, za lekci, kterou jsi nám dal, za další obzory, které jsi nám otevřel a krásná místa, která jsme díky tobě objevili. Až vyhraju ve Sportce, vrátím se zpět, do té doby, ať tě provází mír…

 

 

Autorka článku a fotek:
Barča Nová Barča "Jenny" Nová - cestovatelka, srdcem dobrodruh a šprýmař, rocková zpěvačka, průvodkyně outdoorové cestovky a holka do nepohody.

  Doporučujeme další Barčina poutavá vyprávění, která si můžete přečíst na jejím blogu
Kontaktní informace

Adresa:
Vsetín, Velký Skalník 1465

Mail:
info@vodahory.cz

Tel.:
+420 733 549 675

IČO: 74502182
DIČ: CZ7211105902

O nás

U nás začínají všechny výlety, výpravy, expedice, ale i plány a sny.

Rádi vám poradíme s výběrem vhodného materiálu a vybavení, který vám pomůže uzkutečnit vaše plány.

×
Nabídka E-shopu