Není nic horšího, než mít za kamarády sportovce. Můj kamarád Martin je sportovec. Projevuje se to například tím, že po příchodu z práce si nesedne s pivem k televizi jako normální člověk. Místo toho oblíkne obeplý oděv, dlouhé hodiny šlape na kole a hučením svých válců obtěžuje kamarády, kteří chtějí v klidu u televize pít pivo. Martin se pohybu rozhodně nebojí, tam kde ostatní jezdí výtahem, on je rychleji pěšky. No a tento Martin se mě jednou zeptal: „Nevylezeme si někdy Stüdlgrat?“

Ačkoliv letošní zima moc mrazivých dní nenabídla, led a sníh jsem si přeci jen našel a užil jsem si ho o to více. Měl jsem dokonce možnost otestovat nové zbraně do ledu od „Cétéčka“. K vyzkoušení jsem měl model cepínů North Couloir a maček Hyper Spike.

Původní plán byl vyrazit na Glockner severkou Pallaviciniho kuloárem. Počasí nám, ale nepřeje, je tam moc sněhu a větrno. Tak jsme donuceni změnit plán. Nakonec padlo rozhodnutí na Triglav (2864m)

Asi takto stručně a výstižně bych popsal druhou nejlidnatější zemi tohoto světa. I když jsem se před samotnou cestou zajímal, zjišťoval a hltal spousty informací, realita ,,udeřila" s o to větší silou...

Na Vánoce jsme jako většina lidí nezůstali v pohodlí domova, ale vydali jsme se na cesty. V tuto dobu je opravdu k nezaplacení někam vyrazit, protože většina turistů je doma u stromečku ;-
Našim cílem byla pro tentokrát Makedonie, pohoří Šar Planina, cíl - Titův vrch. Přechod jsme absolvovali „na těžko“.

26. dubna 1986 v 1:23 hodin v noci došlo v černobylské jaderné elektrárně k jedné z nejhorších havárii, která se kdy stala. Dodnes je Černobyl mementem lidské činnosti. Fotoreportáž z návštěvy Černobylu.

V kempu na předměstí Aosty svítí sluníčko. Jsme jen pár kilometrů od Cervinie a nevěřícně hledíme směrem k Matterhornu, jehož okrsek halí hustá tmavá oblačnost. Stejný pohled se nám naskýtá, otočíme-li svou pozornost na severozápad k Mont Blancu. Všude kolem na dohled se čerti žení, ale tady, tady je ráj. Na vinicích dozrává víno a pověst Vallé d’ Aosta jako klimatické oázy pod Alpami je beze zbytku naplněna. Tentokrát už nikam nespěcháme.

Je čtvrtek 7. září 2017. Unavené tělo dostalo po 6 dnech sprchu, teplou večeři a lahev místního červeného. Generální štáb ještě požaduje 2 dny příměří na regeneraci a doplnění posil červených krvinek, jejichž hladina je po pobytu ve čtyřech tisících na vzestupu. Žádosti se ovšem nevyhovuje, neboť předpověď počasí velí k zachování rychlosti postupu, protože nepřítel nespí, a v podobě tlakové níže se nezadržitelně blíží ke kótě 4 478. Chceme-li vrcholu Monte Cervino alias Matterhorn dosáhnout dříve, musíme sebou hodit.

S přicházejícím jarem jsem jako obvykle začal sršet plány na to, co a kde vylézt. Čtyřtisícovky v deníčku chybí, a tak špekuluju na kterou a kudy. Nakonec z toho po dohodě se spolulezci vykrystalizovaly dva hlavní cíle léta. Eiger a Matterhorn. Srpnový Eiger jsme nakonec díky nepřízni počasí nahradili celkem úspěšně přívětivějším Ortlerem, no a zářijová akce Matterhorn, ta se vyvedla náramně, a nejoptimističtější plán se prakticky podařilo obrátit v realitu.

Kanada se stala na dlouhou dobu naším novým domovem. Dechberoucí vyprávění a příběhy z knih v nás od malička evokovaly představy, sny a touhu se zde nejen podívat, ale na vlastní kůži se seznámit s krásnou, rozlehlou, divokou a nespoutanou přírodou a drsnými horaly.