Canyoning je naprosto ideální aktivita do horkých letních dnů. Takové spojení hor a koupání. Jdete totiž po proudu korytem studené horské říčky, na které vzniklo dostatečné množství přírodních vodopádů, skoků a jiných překážek. A aby byla ještě více atraktivní, tak voda je téměř ledová.

Není nic horšího, než mít za kamarády sportovce. Můj kamarád Martin je sportovec. Projevuje se to například tím, že po příchodu z práce si nesedne s pivem k televizi jako normální člověk. Místo toho oblíkne obeplý oděv, dlouhé hodiny šlape na kole a hučením svých válců obtěžuje kamarády, kteří chtějí v klidu u televize pít pivo. Martin se pohybu rozhodně nebojí, tam kde ostatní jezdí výtahem, on je rychleji pěšky. No a tento Martin se mě jednou zeptal: „Nevylezeme si někdy Stüdlgrat?“

Ačkoliv letošní zima moc mrazivých dní nenabídla, led a sníh jsem si přeci jen našel a užil jsem si ho o to více. Měl jsem dokonce možnost otestovat nové zbraně do ledu od „Cétéčka“. K vyzkoušení jsem měl model cepínů North Couloir a maček Hyper Spike.

Původní plán byl vyrazit na Glockner severkou Pallaviciniho kuloárem. Počasí nám, ale nepřeje, je tam moc sněhu a větrno. Tak jsme donuceni změnit plán. Nakonec padlo rozhodnutí na Triglav (2864m)

Asi takto stručně a výstižně bych popsal druhou nejlidnatější zemi tohoto světa. I když jsem se před samotnou cestou zajímal, zjišťoval a hltal spousty informací, realita ,,udeřila" s o to větší silou...

Na Vánoce jsme jako většina lidí nezůstali v pohodlí domova, ale vydali jsme se na cesty. V tuto dobu je opravdu k nezaplacení někam vyrazit, protože většina turistů je doma u stromečku ;-
Našim cílem byla pro tentokrát Makedonie, pohoří Šar Planina, cíl - Titův vrch. Přechod jsme absolvovali „na těžko“.

26. dubna 1986 v 1:23 hodin v noci došlo v černobylské jaderné elektrárně k jedné z nejhorších havárii, která se kdy stala. Dodnes je Černobyl mementem lidské činnosti. Fotoreportáž z návštěvy Černobylu.

V kempu na předměstí Aosty svítí sluníčko. Jsme jen pár kilometrů od Cervinie a nevěřícně hledíme směrem k Matterhornu, jehož okrsek halí hustá tmavá oblačnost. Stejný pohled se nám naskýtá, otočíme-li svou pozornost na severozápad k Mont Blancu. Všude kolem na dohled se čerti žení, ale tady, tady je ráj. Na vinicích dozrává víno a pověst Vallé d’ Aosta jako klimatické oázy pod Alpami je beze zbytku naplněna. Tentokrát už nikam nespěcháme.

Je čtvrtek 7. září 2017. Unavené tělo dostalo po 6 dnech sprchu, teplou večeři a lahev místního červeného. Generální štáb ještě požaduje 2 dny příměří na regeneraci a doplnění posil červených krvinek, jejichž hladina je po pobytu ve čtyřech tisících na vzestupu. Žádosti se ovšem nevyhovuje, neboť předpověď počasí velí k zachování rychlosti postupu, protože nepřítel nespí, a v podobě tlakové níže se nezadržitelně blíží ke kótě 4 478. Chceme-li vrcholu Monte Cervino alias Matterhorn dosáhnout dříve, musíme sebou hodit.

S přicházejícím jarem jsem jako obvykle začal sršet plány na to, co a kde vylézt. Čtyřtisícovky v deníčku chybí, a tak špekuluju na kterou a kudy. Nakonec z toho po dohodě se spolulezci vykrystalizovaly dva hlavní cíle léta. Eiger a Matterhorn. Srpnový Eiger jsme nakonec díky nepřízni počasí nahradili celkem úspěšně přívětivějším Ortlerem, no a zářijová akce Matterhorn, ta se vyvedla náramně, a nejoptimističtější plán se prakticky podařilo obrátit v realitu.