Blog

Příprava na bikovou variantu Barmy vrcholí. Kluci psali, že do Barmy určitě přiletí a že určitě berou kola s sebou. Zvítězila punková verze „zájezdu“. Kluci sehnali biky ze sekáče do šesti stovek za kus a leteckou společnost přepravující kola zdarma. To měla být asi další známka punku. Všechny tyto indicie mi vlastně vyhovovaly, měl jsem jen posledních pár Doláčů na low cost variantu výletu a to, že kluci přijedou na šrotech pro mě znamenalo rovnocennou možnost účasti na nějakém místním šrotu, tedy na barmské verzi biku z nějakýho yangonskýho sekáče.

Navštívil jsem svého dobrého kamaráda, šánského mnicha Sanaughsa v nedalekém klášteře a požádal jej jako už několikrát předtím o společný výlet Yangonem. Tentokrát se záměrem koupit jetelný bike. Sanaughsa se semnou rád vydává na podobné akce i za hranice Yangonu. Pro něj je to výlet s cizinci na jeho oblíbená místa, pro nás nejlepší varianta poznání místa, lidí, kultury a Buddhismu. Díky tomu, že mají mniši v Myanmě postavení nadlidské, dají se s ním vyřešit i situace, které se zdají být neřešitelné, jak s oblibou říkám, situace „ šach mat“. Noa, taková koupě kola je tím pádem brnkačka.

Vím, že jejich země je skvělá

Popojeli jsme z centra místním, opravdu dost punkovým busem směr západ. Ještě pořád naše kombinace šánský mnich a hanácký dobrodruh v přecpaném yangonském buse, do kterých nelozí ani někteří místňáci, vyvolává zajímavé a nechápající výrazy pasažérů. Nechápou proč se bílej přepravuje takovým hnusným a přecpaným busem. A navíc se hodně neformálně kámoší s jejich mnichem, jakoby jsme se znali odjakživa. A já si tenhle pocit z jejich výrazu užívám, nebude ale trvat už dlouho, příval turistů a podobnejch magorů jako já roste geometrickou řadou. Mnich pravidelně uzemňuje tázající spolucestujících příběhem, jak jsme se potkali v Sule Pagodě, když jsem praktikoval Vipassana meditaci. Že jsem sice z Česka, ale že longy (chlapskou barmskou sukni) nosím i doma na Hané, a že jsem vegetarián jako jejich lady SuTij. Tentokrát přidává příběh dnešního dne, jak jedeme koupit kolo na kterém chci jet do těch úžasných šánských hor z kterých on sám pochází. Teď už je spolucestujícím o něco víc jasnější, kdo my dva jsme. Ale hlavně to, že mám jejich zemi rád, že mi naprosto vyhovuje a že je mi tu hej. Vidím v jejich očích radost mixlou s hrdostí, díkem, respektem a uznáním za to že vím, že jejich země je skvělá...

Vybrat a poskládat kolo

Dojeli jsme na místo, chvíli proplouváme trhem, než narazíme na hromady kol, rámů a dílů ve třímetrových kupách. Úkol zněl jasně, vybrat a poskládat kolo, co bude mít bikové parametry. Ze všech těch variant rádoby kol na mě vždycky vyšla čínská verze biku s hodně malým rámem, ale zase v hodně dobrým stavu. Chtělo to jen extra long sedlovku a nějaký nosiče na bagáž. V nosičích jsou dobří, dokonce jsem našel parádičku co se nasouvá na trubku představce. Takže objem bagáže bude příjemně rozložen na předním a zadním nosiči. Kluci mi dovezou SPDéčka, tretry, helmu a dres mám a to je přece vše, co je třeba. Finální cenovka za bike pro bílýho chlápka z Olomóca je se vším všudy za bezmála 100$, což je míň než si půjčit regulérní západacký bike na měsíc. Ale je to zase o trošku víc, než kdyby se mi podařilo koupit hned novou čínskou SIS slátaninu s odpruženou vidlou. Odpružení se nakonec ukázalo jako nejvíc chybějící prvek, který se dal alespoň trošku vytunit odpruženou sedlovkou. S její koupí jsem v Yangonu zaváhal a pak jsem už jen regulérně trpěl. Ty malé kolečka 26´ prostě skáčou do každé díry a to bylo pro mě už dávno zapomenutým peklem. Je to jako kopanec bodlem do zadečku po každým metru, navíc barmská polnačka i silnice kopou úplně stejně. Jezdím, respektive komfortně plavu už šestou sezonu na Superiorské devětadváce po všech možných i nemožných cestách Evropy, takže tohle staronové peklo bylo pro mě fucked výzvou jestli to vůbec dojedu.

První den v Barmě

Kluci jsou tady! Pan Igec a jeho kumpáni, Tom a Víťas. Tomáš je sice mladý floutek, ale už toho pár s Igecem dal, především v Maroku natěžko a taky má můj velký respekt za schopnost vyrazit snad kamkoli po světě pouze s Camel bagem. No nic, tak kluci dojeli a chci jim ukázat perly města. Míříme do Sule Pagoda, asi nejzajímavější kruháč co znám nejen v Barmě a také samozřejmě tisíce let stará a známá pagoda. Vstupujeme do útrob, zdravím familiárně zaměstnance a začínám klukům vyprávět o těch kilech zlata na pagodách, o těch kilech drahokamů na jejich vrcholcích, o tom o čem to tady vlastně je. Kluci sice trochu čumí, ale nejsou z toho ažtak odvázaní jak by si první den v Barmě zasluhoval. Odpověď přichází ve Vítasově otázce "Ty vole, ty kostely jsou tady snad všechny stejný, ne?". Ten den se je odvážím vzít už jen na západ slunce do Shwedagon Pagoda, do nejsvětějšího místa pro buddhisty světa. 2 600 starý svatostánek co vyrazí dech. A tohle je snad sakra jinej "kostel".

Punk & Bike

Večer probíhá porada o naší cestě Barmou. Ke „kostelům“ se už nevracím, je jasný, že „kostely“ prostě nebrat. Zájem je jen o čistej Punk&Bike. Dopíjíme pár dobrých barmskejch lahváčů Myanmar v oblíbeným pajzlu naproti našeho hostelu. Nejsme tu samotní Češi, zveme ke stolu páreček z Prahy, který potkáváme ještě několikrát cestou, jak to bývá v Barmě někdy i příjemným zvykem. Taky se kluci usnesli, že tenhle výlet bude alcohol free absolutely. Párty má proběhnout až na Silvestra v Bangkoku, tam to jinak snad ani nejde.

Snídám snad už třicátou osmou vajíčkovou variaci tohoto výletu, den co den. Prostě snídaně, kterou dostanete automaticky téměř v každém hostelu je vlastně vždy jen jedna - prostě vaječná. Ale můžete si vybrat mezi amoletou a volským okem, anebo smaženici. Ještě samozřejmě znají i vařená vejce, ale asi jen teoreticky. Nikdy jsem žádné uvařené neviděl. Vždycky servírovali jen ohřátý žloutek s bílkem… a na to teda bacha!

Vyrážíme po asfaltu směr Bago, podle mapy je cesta jasná, po rovince a ne víc než kilo. Je to samozřejmě peklo vypadnout z pětimilionového města na kole, kde může oficiálně použít kolo jenom cizinec anebo místní rikšák, takže nejsme pro všechny řidiče právoplatní učastníci chaosu, tedy silničního provozu. Netrvá to ale dlouho, po 15 km jsme už na vzduchu. Cesta je vedlejší, neznáme ji ani jeden, musíme se ptát. Nejsem tady v partičce jako průvodce, jen je informuju jak to tady prostě je a taky není. Ptát se někde na periférii vyplašenýho místňáka, který možná už nějakého cizince viděl, ale určitě s ním nemluvil, chce trošku taktiky. Jestliže borcovi řekneš slovo kterému nerozumí a ukážeš jedním směrem, rád ti tvůj směr cesty potvrdí. To platí i u lidí co ti sice rozumí, ale prostě neví. Proto je potřeba ptát se nejméně dvou- třech lidí a to chytře. Jakože jim ukázat víc variant směru a sledovat jejich reakce, jestli fakt ví a nebo 'fucked' ne. Takže občas odmítám odbočit, dokud si nejsem opravdu jistý, že jedu do Baga a ne do Brna. A to se samozřejmě vyplácí.

Až tady v Barmě zjištuju, že nejhorší je průvodcovat průvodce a zvlášt paličáka Igece, který má patologickou potřebu rozhodovat a hodnotit něco o čem ví dost málo, respektive uplný prd. Nicméně úspěšně dojíždíme do Baga s prvníma 85 kilákama a v dobrém čase. Stačíme se ubytovat a prozkoumat tohle město Monů a její chrámy a pagody. Nabízím klukům omrknout nejvyšší 114 metrovou pagodu už nasvětlenou po západu slunce. U večeře se domlouváme na zítřejší přesun vlakem k jezeru Inle.

Autor: Pavel Vrbík, hanácký biker (punkybiker), cestovatel, dobrodruh