Blog

V pátek 3. srpna máme odjíždět do Bernských Alp. Podle předpovědi má být velký liják do neděle. Odjezd tedy posouváme. Auto máme již naložené, akorát navařené zásoby jídla budeme muset sníst. Průběžně kontrolujeme počasí a pondělní odpoledne má být už bez srážek. Vyrážíme v pondělí v 5h ráno. Zanedlouho jsme v Karlových Varech. Cesta po dálnici utíká rychle, Nurnberg, Heilbronn. Po 12h jsme na místě. Cestou ještě pršelo, ale na parkovišti ve Fieschi už prosvítá slunce.

Musíme jet až poslední lanovkou v 21:30, nestíháme přebalit batohy. V 22h vystupujeme na Fiescheralpu. Po půl hodině cesty jsme našli pěkný plácek na stan. Ráno je docela oblačné. Po průchodu kilometrovým tunelem se dostáváme do jiného světa, jasno a kopce.

Nabíráme vodu ze stráně a sestupujeme na Aletschgletscher. Byli jsme tu i minulý rok a ledovec pěkně utál. Chceme jít co nejvíce bez maček, loni měl Suchar pěkné puchýře a musel kvůli nim zůstat ve stanu a zbytek dovolené byl řádně naštván. Obdobně jsem dopadl i já, ale došel jsem s Mírou až k nástupu na Jungfrau, pak mě zradilo koleno. Dnešní cíl je dojít na Konkordiaplatz. Nacházíme slušné místo na stan kousek od schodů na Konkordiahutte.

Za sto let ledovec odtál a museli udělat schody na chatu. Je středa a předpověď je dobrá, jdeme se tedy trochu zaklimatizovat do sedla Grunhornlucke.

Pohled na Konkordiaplatz a Aletschhorn. Hlavně nás zajímá, jaké jsou možnosti výstupu na Finsteraarhorn 4273 , nejvyšší horu oblasti, kam se chystáme v příštím roce. Pohled na druhé údolí.

Viděli jsme sestupovat lidi, takže víme kudykam. Jsme spokojeni. Míra se po žaludečních potížích už cítí lépe, ale Pavlína má vykloubený palec na ruce. Rozhodujeme se pro výstup, prý nějaké horolezkyni trval výstup a návrat z Konkordiahutte za 8h. Budík nastavujeme na 2h ranní. Vyrážíme ve 3h, Pavlína se s palcem necítí na dvojkové lezení na nástupu a tak zůstává ve stanu. Je jen kolem 0°C, ale led je přimrzlý. Postupujeme rychle jak o závod. Jdeme bez maček, skáčeme přes trhliny. Některé ale musíme obejít. Svah začíná prudce stoupat k Jungfraujoch, ale obrovská trhlina nás vede hodně vpravo, dostáváme se skoro pod Mnicha. Začíná svítat a čas nekompromisně běží.

Na vrchol Jungfrau

Lidé většinou jedou vlakem na Jungfraujoch, přespí na chatě a jdou buď na Mnicha nebo Jungfrau. My jsme ale skromnější a jako jediní jdeme z druhé strany. Vidíme zástup lidí v polovině kopce. Nabrané výškové metry musíme zase sejít, abychom se dostali k nástupu. Běžíme z kopce. U nástupu jsme v 7h, hodinu jsme si zašli. Nástup začíná skalním lezením 2st.
Není třeba jistit, za chvíli jsme zase na sněhu.

Poprvé dnes nazouváme mačky. Nedávno jsem si pořídil mačky Petzl Lynx, tak jsem zvědav, jak se osvědčí. Líbí se mi na nich, možnost výměny hrotů mono nebo double v terénu dle potřeby, také mám boty jedny s hrazdičkou vpředu a jedny bez, to se také rychle vyřeší výměnou třmenu vpředu.
Začíná se projevovat nedostatek kyslíku, zastavit vydýchat. Předbíháme jednu skupinku lidí. Stojíme pod sedlem Rottal a zíráme na lezce s průvodcem, jak je tahá na laně do sedla, sklon dosahuje asi 50°.

Dostali jsme se do velkého zástupu lidí. Na levé straně jsou skály, na kterých jsou slaňovací tyče, tam to nejvíce vázne. Lidé, kteří jsou dolů, tak slaňují, někteří i poprvé. Všude samý vůdce. Vedle skal je sněholedová plotna, po které se rozhodujeme lézt.

Trošku na nás ostatní nevěřícně koukají. Hlavně nepadat, dojezd končí 3km dírou.
Je to posledních 200 výškových metrů k vrcholu, mít dva cepíny, to by člověk chrochtal blahem. Od tohoto momentu, chodím vždy se dvěma cepíny, co kdyby se hodil i druhý. Před měsícem jsme s Mírou na Alphubelu potkaly stejně prudký svah a taky jsem litoval, že jsem z auta nevzal Quarky od Petzla. V 10h jsme na vrcholu Jungfrau.

Společné foto, zdokumentovat okolí a rychle pryč, než to změkne.

Rychlá příprava chutného jídla na horách

Pohled na celý Aletschgletscher byl úchvatný. Na slanění jsme čekat nechtěli, viděli jsme, jak někteří lezci bojují se zamotanými lany. Lezli jsme plotnu pozpátku zase dolů. Pod sedlem jsme dali svačinu. Na ledovci jsme při světle našli správnou cestu a zamířili zpět ke stanu, kde netrpělivě čekala Pavlína. V 17h jsme dorazili ke stanu a začali vařit. Jídlo jsme s Mírou měli rychle, vyzkoušel jsem dehydrovanou stravu od Travellunch. Dvojporce dva lidi zasytí a dodá vyčerpanou sílu. Ušetřili jsme dost plynu a nějaké gramy v batohu. Velice mile mě překvapil vařič od Jetboilu Sol Sumo . Na 230g kartuši jsme pro dva lidi vařili veškerou vodu a jídlo dva dny. To je poloviční spotřeba než třeba Var II. Zhruba 18 litrů vody o teplotě jen pár stupňů. Vaří sice delší dobu, ale za menší spotřebu to stojí.

Spánek byl zasloužený, ale zvuky padajícího kamení a praskání trhlin šponují uši i v noci. Dopoledne balíme a jdeme po ledovci zpět. Lanovkou k autu, kde nás čekalo nemilé překvapení. Dostali jsme pokutu 40 franků, protože jsme o den přetáhli placené parkoviště. Všichni vám napočítají celý jeden den, ať už přijedete třeba i večer. Ještě jsme navštívili Walliské alpy, Grimselsee a Appenzell, ale to je už na jiné vyprávění.

Další foto zde.

Jirka, Míra, Suchar a Pavlína