VodaHory.cz - Vše na vodu a hory
VodaHory.cz
Vše na vodu a hory...
×
 x 

košík je prázdný

Kontaktujte nás +420 733 549 675
info@vodahory.cz

Balím věci a stan. Slunce svítí, motýli létají už časně z rána a pasou se na nádherných kobercích plných květin. Mohutné zasněžené hory se skví za mými zády. Copak ta příroda nechápe, že mám splín a jsem neskonale smutný? Že právě odcházím z nepovedeného výletu, kdy jsem se během tří dnů, nesčetně krát pokoušel přejít ledovec, jenže…

IMG 8656

Před pár dny jsem byl na úplně stejném místě. Vracel jsem se z úspěšného výstupu na horu Golova Orla (5.440 m). Z toho bych měl mít radost, jenže protože ona ta hora byla jen vstupní bránou k výstupu a celkovému traverzu hory Kurmudy (6.600 m), tak jsem byl spíše hodně skleslý, protože jsem to musel na ní otočit a kapitulovat. Hluboký sníh, prudký sráz, pád do ledovcové praskliny. Ach jo, o tom ale příště.

Problém byl, že ten samý den, co jsem dojel zpátky do města Osh, jsem se ubytoval na hostelu a asi jedna z prvních věcí, co jsem udělal, že jsem se podíval na to video z Golovy Orly. Chtěl jsem vědět, jestli to bylo opravdu tak strašné a jestli si jen mysl nepřibarvila realitu a já nevzdal výstup zbytečně. A světe div se, v tom teple a bezpečí jsem to zhodnotil, že to nebylo tak strašné a že pozítří tam pojedu znovu!

Po těch dvou dnech, se ale hodně oteplilo. Poznal jsem to podle toho, že v základním táboře skoro úplně vyschlo jezero a čistá pitná voda nebyla k nalezení už nikde. Ledovec popraskal, všude tekly nové potůčky kalné vody. Několikrát jsem ho prošel skoro až na druhou stranu údolí, kde jsem se poprvé posadil na celou hodinu a donekonečna studoval výstupovou trasu stěnou plnou seraků a prasklin. Dostal jsem z ní strach a vrátil se do základního tábora. Tak se to opakovalo několikrát. Vždy s trpkostí a takovým zvláštním smutkem.

Čtvrtý den odcházím. Změněný, zkroušený, poražený. Kdo jsem? Jsem horolezec, horochodec, objevitel neznámých tras? Neměl bych se přeci jen usadit? Prodat plastové boty i s mačkami? Zkusit něco jiného? Je vidět, že jsem narazil na strop, co jsem schopný dokázat sám. S parťákem bychom se navázali na lano, přehopsali ledovec, vyběhli zasněžený kopec a střídali se ve vyšlapávání stopy v do pás hlubokém sněhu v 6.500 m. Ale samotnému mi chyběla odvaha.

IMG 8656IMG 8658IMG 8763IMG 8773IMG 8832

I přes černé myšlenky mám vymyšlený další plán. Dnešní den se přesunu do jiného údolí a zkusím štěstí na jinou 6000m horu.

O pár hodin později jedu na korbě nákladního auta. Svištíme po rozbité silnici, kolem běhají stáda koní a ovcí, občas na zelených stráních stojí kulatá jurta a kolem ní běhají malé ušmudlané děti. Se mnou ve větru na plošině křepčí čtrnáctiletý kluk s od slunce spálenou tváří a roztrhanou vybledlou červenou bundou. Blížíme se k hranici s Tajikistánem.

A to je moment, kdy kluk začne dělat zvuky samopalu a ukazuje na zákopy u cesty. Jé, to jsem si zase vybral místo. Tak ono se tu před nedávnem střílelo. Jasně, kdybych tu byl, jen protože pojedu skrz hranice je mě to jedno, jenže já jdu do údolí nikoho při hranici. Pustí mě vůbec dovnitř?

Na hranicích je skupina Poláků, kteří jedou auty a na motorkách. Drží je tu už tři hodiny. Když jim řeknu, kam jdu, tak odvětí, že zde před pár dny zastřelili nějakého generála. Takže jsem hned o trochu klidnější, protože žádný generál nejsem.

Dají mi razítko a vypustí mě opět do volné přírody. Za chvíli brodím bahnem zakalenou řeku. Za rohem kopce se opět cítímo trochu více svobodnější. Pryč z dohledu strážní věže. Problém mám jediný – najít pitnou vodu. Po hodině chůze nacházím pramínek čité vody. A to už jsem myslel, že budu stáčet tu kalnou z ledovce, co kolem protéká. Jde i to. Nechá se ustát v plastových lahvích, po dvou hodinách a přidání chlorové tabletky se to dá pít. Celé takové akci říkám po vzoru Beara Gryllse – „Ždímání sloního hovna“

Během dalších dvou dnů se přesunu na ostrý hřeben, kde udělám pořádný zásek cepínem do kopce a postavím si zde stan. Jsem ve 4800m a další den chci lézt na ten 6000m kopec!

Ve dvě hodiny ráno vyrážím. Sleduji hřeben, bořím se do hlubokého sněhu. Teď mě napadlo – řekl jsem, že jsem tu absolutně sám? Že tu nejsou žádné stopy ani žádná trasa? Není. Nikdo tu není.

IMG 8838IMG 8846IMG 8858IMG 8873IMG 8888IMG 8904

Přeskáču nějaké praskliny a úhel kopec se neustále zvedá. Až nakonec je tak prudký, že je na něm jen tenká slupka sněhu s ledem a já visím za špičky svých maček a cepínů. Vzhledem k tomu, že nemám žádné jištění, jsem docela nervózní. Zamířím proto přímo vzhůru, třeba to po ostří hřebene půjde přejít lépe. Když ale testuji kámen a loupu ho jak slupky banánu, otáčím se a vzdávám. Po pár metrech se zastavím. Takhle rychle to vzdát bez důkladné inspekce? Vrátím se, musím to důkladně prozkoumat, jestli není nějaká možnost se tudy nějak proplížit. Znovu to otočím zpět ke stanu. A znovu se vrátím a vše pro jistotu opět překontroluji, abych si byl na sto procent jistý, že netrpím nějakou deziluzí, nebo touhou po pohodlnosti spacáku ve stanu. Nic, tahle cesta je zkrátka špatná. Opět tedy vzdávám, dámy a pánové. Pokolikáté? Dojdu zpět ke stanu. Mám poraženeckou náladu. Nejde mi spát a tak koukám na film na mobilu a čekám na svítání, abych mohl sejít ten šílený kopec dolů bezpečně.

Tenhle výlet je hodně o vzdávání. Au, au. Hory mě bijí. Na druhou stranu je docela parádní být na živu. Květiny mají sytější barvy, grilované kuře křupavější kůrčičku a mohl bych pokračovat!

Během dne se dopravím k místu kousek od celnice, kde přespím a další den se dopravím až do města Osh na hostel. Koupím si slibované grilované kuře. Odpočívám a jsem odhodlaný jít na Lenin Peak (7.134 m). To bude brnkačka. Spousta lidí, vyšlapané cesty, pohodlné stavění stanu na předem určených místech. Žádná improvizace, žádné riskování, žádné šlapání hlubokého sněhu. Zkrátka vysokohorský relax a turismus, který potřebuji jak sůl. Chci zkrátka nějaký bod, o kterém můžu říct – tady jsem byl! Protože do této chvíle se nic nepovedlo, jen dvě hory, které mi jen připomínají, že se mi traverz Kurumdy nepovedl.

 
Autor článku a fotek:
Martin Mirinský

Martin Mirinský

Martin Mirinsky (narozen 1983) Horský dobrodruh a cestovatel. S horami se seznámil při první návštěvě Nového Zélandu v roce 2005. Během neformálního výcviku si vyzkoušel jaké je to lézt po strmém ledovci jen s nožem, což se ukázalo jako neefektivní ale ne fatální. Po té přešel na konvenční mačky a cepín, které poprvé použil, když lezl na svou první 6000m vysokou horu v Peru. Následovalo pár dalších vrcholků přes 6000m, k tomu s kamarádem pokus o přechod přes největší solnou poušť světa Salar de Uyuni, bez přestávek a bez spaní. 127Km za 27h.

Kontaktní informace

Adresa:
Vsetín, Velký Skalník 1465

Mail:
info@vodahory.cz

Tel.:
+420 733 549 675

IČO: 74502182
DIČ: CZ7211105902

O nás

U nás začínají všechny výlety, výpravy, expedice, ale i plány a sny.

Rádi vám poradíme s výběrem vhodného materiálu a vybavení, který vám pomůže uskutečnit vaše plány.

×
Nabídka E-shopu