VodaHory.cz - Vše na vodu a hory
VodaHory.cz
Vše na vodu a hory...
×
 x 

košík je prázdný

Kontaktujte nás +420 733 549 675
info@vodahory.cz

 
Přijeli jsme do pro něco hezkého. Pro něco, co nás uspokojí a povedlo se. Západní stěna na Tocllaraju nám dala vše. Strach, radost, štěstí, ale hlavně jsme šťastní, ze jsme z této nádherné obludy ve tvaru pyramidy dole. Svému jménu zákeřná hora nebo také hora past dostála a pěkně si nás vychutnala, avšak štěstina stála při nás.
 
LRM EXPORT 9398716689199 20190513 195835214 1024x498
 
Tentokrát nás hora zavedla do údolí Ishinca, které se nachází zhruba hodinu a půl autem od Huarazu. Výchozím bodem je městečko Pashpa. Odtud 14 kilometru se shruba 1000 metry převýšení do BC. Odlehčili jsme jak to jen šlo, bereme opravdu jen nejnutnější věci, abychom neměli na zádech víc než je třeba. Alespoň trochu si tak ten trek zpříjemníme. Po celou dobu nás přístupová cestičku vede podél říčky Ishinca zalesněným údolím, které se postupně otevírá až do bodu 4350 metrů. Ponaučeni z minula jsme natřeni repelentem od hlavy až k patě. S krátkými pauzami jsme sem došli za čtyři a půl hodiny, přičemž jedna byla u brány do údolí. Po cestě by se mělo registrovat a prý se platí i nějaký poplatek, nikdo jsme ale nepotkali.

LRM EXPORT 18172819154717 20190523 203433071 1024x498LRM EXPORT 18172819154717 20190523 203433071 1024x498LRM EXPORT 18172819154717 20190523 203433071 1024x498LRM EXPORT 18172819154717 20190523 203433071 1024x498LRM EXPORT 18172819154717 20190523 203433071 1024x498LRM EXPORT 18172819154717 20190523 203433071 1024x498LRM EXPORT 18172819154717 20190523 203433071 1024x498

Z každé strany na nás vystrkují své ostré růžky mohutné sněhem pocukrované hory. Zprava Raanrapalca s maličkou Ishincou vedle, zleva Urus a přímo před námi táhla stěna spojující Tocllaraju vlevo a Palcaraju vpravo. Ještě před BC nás přivítají ostatky krávy a chvíli na to se vynoří Refugio Ishinca. Kolem se dá všude stanovat. Po levé straně potoka pod velkými balvany mají postavené stany Amíci, zase se s nimi potkáváme. My stavíme stan kousek od chaty blíže k Tocllaraju, i tak se ale večer všichni scházíme na chatě za účelem dobrého jídla ala brambory a vajíčka, ale také klábosíme o tom, co má kdo v plánu. Na náš plán se ozývá pouze “Vážně?” “Good luck!”. Nikdo letos na Tocllaraju nebyl, nikdo tedy neví, jaké jsou tam podmínky. Všichni se pouze můžeme domnívat podle pohledů zespod. Poslední sluneční paprsky se pomalu ztrácí za červenajícího odlesku i z těch nejvyšších vrcholků a údolí se velmi rychle noří do tmy. Dnes v noci budeme mít společnost, všechny krávy se z okolí stáhly blíže k chatě tudíž i k našemu stanu. Snad se jim ta oranžová barva nebude moc líbit.

Dnes máme v plánu dojít na ledovec a tam se někde dobře utábořit. To znamená mít ideálně dobrý přístup k vodě. Krávy na nás hledí s vyvalenými oči, sem tam se mihne nějaký ten býček a my už zase ukrajujeme další metry vzhůru. Dnes by to podle všeho mělo být okolo 800 výškových. Dobře znatelná cestička nás vede nízkým porostem směrem k moréně. Jdeme v klidu, nespěcháme, máme na to celý den. Přesto jsme vyrazili hned po ránu, abychom případně mohli obhlídnout situaci na ledovci a ukázat si kudy to pohrneme vzhůru. Na skalkách obrostlých mechem se vyhřívání místní svišti, ale jakmile nás spatří, rychle zalezli mezi kameny.

S pravidelnými přestávkami stoupáme výš a výš. Tocllaraju se zatím krčí za velkou skalní pyramidou, přesto si uvědomujeme její mohutnost stále více. Obrovské seráky visící z vrcholu jen tak nepřehlédneme. Je nám jasné, že nahoře je velké množství sněhu a sranda to zrovna nebude. Odbocujeme doleva, strmě stoupající klikatící se cestička postupně opouští pásmo porostu a začíná nekonečna kamenitých džungle. U křížku, který je na jednom z balvanů, se pohodlím, ať při nás stojí ti nahoře. Následujeme mužíky, kteří nás tímto komenolomem provádějí. Přeskakujeme, přelézáme, slézáme a zase vylézáme jeden kámen za druhým. Nemám tyhle bludiště zrovna v oblibě. Sem tam skalka, sem tam se to celé pod nohami pohne, až se konečně ocitnete na tom právem místě. Stále jsme na moréně, ale ledovec začíná ihned za rohem a vodu máme z kaluží, které vznikly v prohlubních skály. A do toho všeho jsme ve výšce 5100 metrů, lepší už to být nemůže.

LRM EXPORT 9398716689199 20190513 195835214 1024x498

LRM EXPORT 18172819154717 20190523 203433071 1024x498LRM EXPORT 18210320557921 20190523 203510572 1024x498LRM EXPORT 18299196108857 20190523 203639447 1024x498LRM EXPORT 18499418856176 20190523 203959670 1024x498LRM EXPORT 18551383604023 20190523 204051635 1024x498LRM EXPORT 18752074113764 20190523 204412325 1024x498

Ihned zkoušíme sníh na ledovci, je tvrdý! Pecka, vypadá to, že bychom se nemuseli bořit. Rychle rozděláme stan, nachystáme se a vyrážíme na obhlídku ledovce. Ten nás po prvních pár metrech přivádí na táhlý hřeben a plato, které končí pod samotnou stěnou Tocllaraju. Konečně ji vidíme celou. Je nádherná a tak obrovská. Hora ve tvaru pyramidy nás doslova učaruje. Je to jedna z těch nejkrásnějších hor, jakou jsem mohl zatím kdy spatřit. Držíme se vyvýšených míst a pomalu se přibližujeme. Sníh drží parádně. Dojdeme až na hřebíček kde je patrné, že odtud už jen na laně. Trhliny jsou obrovské a rozesety po celém ledovci. Zakončeny jsou pak hradbou seráků vedoucích pod hřeben a odrhovou trhlinou podél celé stěny. Podle mapy a toho co vidíme, určujeme si, kudy bychom mohli zítra jít. Půjdeme v noci, je dobré si to alespoň takhle zmapovat a nebloudit pak. To by bylo, myslíme, že to půjde. S příchodem večera začne sněžit, rychle si tak nachystáme všechny potřebné věci na lezení, svačinu, vodu a zalízáme dostanu. Jinak, než ve stanu v předsíncě si meuvaříme. Posilníme se a jdeme na kutě. Budíček ve dvě ráno.

V noci se sněžení uklidnilo a je naprosto jasná obloha. Chystání nám zabralo více času než jsme předpokládali, ale jsem připraveni vyrazit. Nazujeme mačky, cepín a jedna hůlka do ruky. Za stálého křupání a skřípotu maček si znovu prošlapujeme lehce znatelné stopy z předešlého dne. Jde to opravdu rychle, na místě, kde se teprve navazujeme na lano, jsme za 40 minut. Pokračujeme dál, obcházime jednu trhlinou za druhou. Pomáhá nám jak mapa v telefonu, tak v hodinkách. Některé trhliny nejdou vůbec vidět, jiné jsou lehce znatelné a některé rozhodně přehlédnout nejdou jak jsou obrovské. Jako díry do věcného zapomnění, Až je to děsivé. Překračujeme je po vzniklých ledovcových můstcích, jak baletky lehce ale rychle nakračujeme, aby pod námi náhodou něco neruplo. Strmejší úseky drží a vše jde hladce s vidinou toho, že na vrcholu bychom mohli být kolem 10 hodiny dopolední, až do momentu kdy stojíme nad obrovskou hlubokou trhlinou, která se tahné napříč celým ledovcem. Vždyť tady by se to mělo dát přejít. Chodíme po jejím okraji z jedné strany na druhou a přemýšlíme, kudy by to tedy šlo. Jediné místo je uprostřed přes obrovský sněhový most, který ale pro naši smůlu končí v několik metrů vysokém seráku do toho všeho lehce převislé a na jeho vrchu je hromada nohého sněhu. A sakra, pomyslím si. Rozhoduje až kámen, nůžky, papír o tom, kdo se do toho vrhne první. Upřímně jsem rád, že to padlo na Kubu. Ten se do toho s kuráží pouští. Most drží, horší je to se stěnou. Na jejím vrchu v sypkém sněhu cepíny vůbec nedrží. Nakonec vrtá jeden šroub a po chvíli se vrhá vlevo přímo nad trhlinu na kus visícího sněho-ledu. Já jen doufám, že to pod ním nepraskne. “Pojď, pojď, dělej, to dáš!” Přelézá ho a je nahoře. S vítězným pokřikem si oba oddychneme. Teď je řada na mě. Přejdu most, vyvrtám šroub, navazuji za sebe Kubův batoh a začínám lézt. Přes vítr a neustále sypající se sníh nic neslyšíme. Kuba řve, já řvu na něj a nic. Když ucítí, že jsem na šikmině, začne dobirat, a tak i já mám tohle za sebou. Čas na krátkou pauzu a rozhodnutí.

LRM EXPORT 18901007601812 20190523 204641259 1024x498

LRM EXPORT 18901007601812 20190523 204641259 1024x498LRM EXPORT 18989169185710 20190523 204809421 1024x498LRM EXPORT 19255167439904 20190523 205235419 1024x498LRM EXPORT 19404849315067 20190523 205505101 1024x498LRM EXPORT 19518048638293 20190523 205658300 1024x498LRM EXPORT 19602794364079 20190523 205823046 1024x498LRM EXPORT 20034802275001 20190523 210535054 1024x498LRM EXPORT 34231039962515 20190514 142800815 1024x498

Jsme přímo pod stěnou. Je tak nádherná, vysoká, obnažená, až nás doslova svádí a láká k tomu si ji ošahat. Kdežto hřeben je zachumlaný velkým bílým kabátem. Je to jasné, přeci jen stěna je ženského rodu a odolat ji nejde. Stáčíme prudce do prava a hlubším sněhem stoupáme k velké odtrhové trhlině, která se táhne napříč celou stěnou. Uprostřed zdá se být jeden pevnější můstek, uvidíme po prvních pár krocích, zda nás připustí či ne. Kuba tahá první délku, vypadá to dobře. Dolézám za ním a tahám druhou. Zmrzlou sněhovou krustu střídá malá vrstva navátého sněhu, který se sype jak zrnka cukru. Kašleme na lano, lezeme volně, bude to tak rychlejší. Čas potřebujeme. Lezu první, Kuba za mnou. V hlavě si vybavuji línii. Jde to rychle, první třetina za námi. Co 20 až 26 kroků děláme pauzu. Pro lepší postavení si vysekáme malé vstupy, které nám dávají pomyslnou jistotu. Pod nohami prázdno. Čím jsme výš, tím se stěna napřimuje. Nijak to ale nevnímám, nebo spíše nechci. Plně se koncentruji na každý krok, na každé zaseknutí cepínu. V té nepříkřejší části se se ocitáme mezi skalkami, kde se sníh změnil v tenkou ledovou krustu a nad našimi hlavami ční do větru obrovský serák s hromadou sněhu na sobě. Přesně takový ten, který čeká jen na tu správnou chvíli, kdy se se uvolní a sesype dolů. Rychle pryč odsud, jenže ono to rychle nejde. Musíme ty rychlé kroky rozdýchat. Těsně pod ním traverzujeme vpravo na převátý hřeben. To je ale prekérní situace. Z možnosti pádu seraku se dostáváme na hřeben, na kterém hrozí, že vše i s námi sjede dolů. Naštěstí  drží a tak se pomalu hlubokým sněhem prokousáváme pod vrcholové seraky. Na vrchol nám zbývá zhruba 50 metrů výškových a 150 metrů vzdálenostně. V tu chvíli začíná dvou hodinový boj o vrchol. Kuba se snaží třikrát přelézt serak zprava i zleva, marně. Já to zkouším jednou, marně. Tímto se na vrchol neprohrabeme, sotva to na sobě drží. Sníh připomíná zrnka cukru, která když nebereme do dlaně, prosypou se mezi prsty. A takového cukru je tu více jak půl metrová vrstva. Nezbývá nám nic jiného než to vzdát a poklonit se pokorně hoře, aby nám umožnila i šťastný sestup stěnou dolů. Vůbec se nám tam nechce, ale není jiné cesty zpět. Počasí se horší, ženou se mračna, vítr sílí a slunce se rázně opírá do stěny. Děla se mi z té prázdnoty pod námi zle, když sestupujeme po hřebenu. Plně ale musím koncentrovat své veškeré síly a hlavu. Otáčíme se čelem ke stěně a děláme první kroky dolů. Nesmí přijít jediná chyba, ta by totiž znamenala jedno. Neustále kontrolujeme i situaci nad námi, jak se sem tam sypou sněhové krystaly. Lezeme jak nejrychleji to jen jde. Slunce z nás dělá škvarky, doslova se pečeme. Konečně jsme nad otrhovkou. Kuba přes ní klouže první a už je dole na ledovci. Jdu za ním, totálně vyčerpaný se zastavují půlkou těla nad ní. Naštěstí se sníh neprobořil. Rychle mažu odsud dolů za Kubou. Padám na hubu, tělo stávkuje. Jsem silami absolutně na dně. Mezitím, co se snažím zmátořit za povzbuzování Kubi, začnou se zhora svištět laviny. Přesně v té trase kudy jsme lezli. Hledíme na to, máme ale štěstí. Nevěříme tomu, podařilo se nám vylézt západní stěnu volně a následně ji slézt dolů. To objektivní riziko bylo obrovské, stálo při nás velké štěstí. Teď se už jen dostat zpět přes ledovec do stanu. Padá bílá tma, Kuba mě za sebou vleče jak pytel brambor. Dehydratace si vyžádala své, silou vůle se snažím držet krok. Na mačkách mám závaží ze sněhu. Sem tam nohy zaletí po kolena do snehu a tom zrovna v momentech, kdy se to nejméně hodí, na sněhových mostech. Abych zahnal žízeň, nechávám v puse roztopit sníh. Odvlečen na laně se dostáváme konečně ke stanu. Dvě živé mrtvoly. Ještě ze sebe stihneme shodit veškeré věci a začínají nás zasypávat ledové krupky. Zalezlí ve stanu si vaříme jídlo, na které stejně není chuť a sním jen polovinu. Za stálého převalování se nakonec probírány až tak, že nemůžu usnout, i když bych tak moc chtěl. Nejde to. Nakonec se mi to podaří a ráno se budím svěží jak rybička.

LRM EXPORT 17792283485912 20190523 202812535 1024x498

Ten den sestupujeme až do Pashpy. Celkem 19 kilometrů. Po cestě mě probírá koupel v ledové říčce a trocha jídla ve vesnici. Náš taxikář na nás nějak zapomněl, za 50 solů jsme si domluvili jiného, a tak se dostáváme zpět do Huarazu. To, co se nám povedlo, si uvědomíme asi až později. Jsme ale šťastní za tento přelez, který je tento rok na Tocllaraju první a těch pár metrů na vrchol neřešíme. Jsme šťastní za to, že jsme dole živí a zdraví. Dál tak můžeme snít naše sny. Jsme připraveni se tady pokusit ještě o něco pěkného. Tohle, jak nás zničilo, tak i krásně nakoplo. 

 
Autor článku a fotek:
profil

Lukáš Jasenský,
horolezec, triatlonista, cestovatel, skialpinista a kamarád. Lukáš rád chodí do hor a o své zážitky se dělí. Své příběhy sdíli na svých sociálních sítích,
u nás i na přednáškách. Už realizoval a chystá různé expedice a jistě o něm nečtete naposledy.

Kontaktní informace

Adresa:
Vsetín, Velký Skalník 1465

Mail:
info@vodahory.cz

Tel.:
+420 733 549 675

IČO: 74502182
DIČ: CZ7211105902

O nás

U nás začínají všechny výlety, výpravy, expedice, ale i plány a sny.

Rádi vám poradíme s výběrem vhodného materiálu a vybavení, který vám pomůže uskutečnit vaše plány.

×
Nabídka E-shopu