Blog
Cesta do horolezcovy duše II - Marin pokračuje
Kousek ode mě se postavila krásná mladá bílá blondýnka. Něco jsem jí řekl, co vzbudilo její jinak kompletně hraný znuděný výraz. „Cestuji už dva roky s rodiči.“ Oznámí s pýchou. „A co ty?“
Otočím hlavu stranou a zrcadlím její jako nezájem: „Já jsem si slíbil, že nikdy nepřestanu cestovat!“
Okamžitě si tento sen zapíši do deníku.
Když vyjdu ráno z chatky, všude je hustá mlha, někde pode mnou hučí řeka. „Good morning sunshine!“ zahulákám. Nikam dneska nejdu. Jsem líný, unavený a poštípaný od vos. Ruka mi úspěšně napuchá a já si najednou nejsem tak jistý svojí imunitou proti vosám.
Další den se vše opakuje. Opět ráno vstanu, je mlha a já se rozhodnu se projít na soutok řek Vane a Evans. Při chůzi si začnu pozvolna uvědomovat, co se semnou děje. Stalo se to někdy na minulém výletu. V hlavě se mi udělalo bobino – jak jsem to v deníku popsal. Odborně tomu myslím říkají Post traumatický Stres. PTSD. To jsem přehnal, ale něco na ten způsob. Najednou mám z těch hor nějaký moc velký strach a respekt. Je třeba sestoupit níže a vybírat si lehčí cíle? Nechat duši odpočinout a dostat ten správný zvířecí hlad po brutálních dobrodružstvích?
Jenže tady to chci prostě dokončit. A to znamená dojít přes Smyth sedlo do County chaty. Takže si ten mozek musím nově nastavit, opravit, znovu vyrazit a jít do toho na plno. Jenže jak?
Jsem nesmírně vděčný, že mám svůj deníček. Je to kamarád pro osamělou duši. Jakmile si začnu psát, dokážu problém identifikovat a můžu na něm pracovat. Ano, je jednoduché absolvovat jeden výlet s maximálním psychickým i fyzickým vypětím. Dát si dva týdny oddych v civilizaci, probrat obtíže s přáteli a jít do nového průseru s čistou hlavou. Jenže já mám za sebou dva měsíce v podstatě nepřetržité horské párty. Není divu, že jsem vyhořel. Naprostou většinu času jsem sám – tohle nejsou obyčejné horské výstupy, kde potkáte pár lidí. Deník mi pomáhá držet směr plavby i korigovat myšlenky v linii.
Co dělají lidé, kteří mají nějaký podnik, a najednou je chytne nálada, že to nemá smysl, nebo že se bojí dalšího kroku? Tuším, že se to dozvím už zítra až se v mlze a v dešti pohrabu na Pt 1667m. Označení v mapě sedla tam nahoře na hřebenu.
4. část
Zbytek dne čtu životopis Gillian Anderson. Herečka z Akta-x. Dobře napsané. Udělám důkladný průzkum řeky Wanganui. Je to stále bouřící živel, který musím nějakým způsobem překročit a řekl bych, že hlavní problém mého otálení. No dobře – strachu. Přepočítám snad každý velký kámen v řece a vizuálně ohodnotím množství valící se vody. A pak najdu jedno místo, kde půjde dokonce přejít suchou nohou! Ne nadarmo zde býval původně most, který sebrala povodeň. Takměř celá řeka se procpe v jeden okamžik pod tři obrovské balvany.
S novou nadějí se mi o hodně lépe usíná a mám pocit, že by to mohlo vyjít.
Ráno je opět hnusná mlha. Přesto se sbalím a vyjdu ven. Nevidím nic, nemůžu najít ani to místo, kde to jde překročit a tak hluboce vydechnu. Dojdu zpátky do chatky, zahodím batoh a jdu se naložit do termálního jezírka. Ležím tam, přemýšlím, že je to jako kdybych byl na nucené dovolené ve wellness. Trochu se lepší počasí. Seberu odvahu. Musím vyrazit znovu!
Tentokrát najdu místo přechodu. A je to nějaké jiné. Voda zase stoupla. Opět to studuji 15 minut. Ze všech úhlů si představuji skoky a doskoky. Nejde to. Konec suchých nohou. Zároveň zápasím s představou ohně v kamnech a pohodového dne nad knížkou s občasnou návštěvou horkého jezírka. Dobře vím, že tohle jsou jednosměrné dveře. Z jednoho velkého kamene musím seskočit metr a půl na protější kámen. Tento krok nejde opakovat pozpátku.
Stojím na balvanu, koukám dolů na doskočiště. Kolem hučí mocná řeka. Skok. Přeskáču další kameny a jsem na druhé straně. Třesou se mi ruce, ale je to hotové. Zpečetil jsem svůj osud. Teď jen vpřed! Už se nemusím otáčet. Chá, chá – fuck off strach. Uvědomil jsem si, že jestli to vzdám, tenhle výlet končí jako neuspěšný a břemeno toho, že jsem to nezkusil, mě bude doslova pronásledovat.
Jdu odvážně vpřed. To co je za mými zády,je minulost, není cesty zpět. Následuje dlouhá pasáž, kdy jdu do prudkého kopce podél Smyth řeky. Obří kameny, vodopády - jeden rébus za druhým. Občas řvu jak smyslů pominutý, nadávám. Prodírám se hustou klečí, bojící se a v hlavě mi dokola odehrává filozofická pasáž od Jordana Petersona, když mluvil o nebezpečných situacích, které byste měli udělat. A možná taky ne…
Prolézám kolem hodně pasáží podemletých břehů s obřími balvany. V jednom okamžiku jeden uvolním a sjede mi na nohy. Jednu okamžitě vytáhnu, druhá se mi tam zasekne a dá mi to chvíli práci, než ji vyndám. Svírá mě hrůza, kde jsem se to zase ocitl. Pokračuji dál, projdu krátkým úsekem skalnatého kaňonu. Pozvolna začíná pršet a na kraj padá mlha.
Na soutoku, důkladně překontroluji mapu, nastoupám pár set výškových a postavím stan. Mám toho dnes opět plné zuby. Stále není nic vidět a prší. Jak bude asi zítra?
Zbytek dne čtu životopis Gillian Anderson. Herečka z Akta-x. Dobře napsané. Udělám důkladný průzkum řeky Wanganui. Je to stále bouřící živel, který musím nějakým způsobem překročit a řekl bych, že hlavní problém mého otálení. No dobře – strachu. Přepočítám snad každý velký kámen v řece a vizuálně ohodnotím množství valící se vody. A pak najdu jedno místo, kde půjde dokonce přejít suchou nohou! Ne nadarmo zde býval původně most, který sebrala povodeň. Takměř celá řeka se procpe v jeden okamžik pod tři obrovské balvany.
S novou nadějí se mi o hodně lépe usíná a mám pocit, že by to mohlo vyjít.
Ráno je opět hnusná mlha. Přesto se sbalím a vyjdu ven. Nevidím nic, nemůžu najít ani to místo, kde to jde překročit a tak hluboce vydechnu. Dojdu zpátky do chatky, zahodím batoh a jdu se naložit do termálního jezírka. Ležím tam, přemýšlím, že je to jako kdybych byl na nucené dovolené ve wellness. Trochu se lepší počasí. Seberu odvahu. Musím vyrazit znovu!
Tentokrát najdu místo přechodu. A je to nějaké jiné. Voda zase stoupla. Opět to studuji 15 minut. Ze všech úhlů si představuji skoky a doskoky. Nejde to. Konec suchých nohou. Zároveň zápasím s představou ohně v kamnech a pohodového dne nad knížkou s občasnou návštěvou horkého jezírka. Dobře vím, že tohle jsou jednosměrné dveře. Z jednoho velkého kamene musím seskočit metr a půl na protější kámen. Tento krok nejde opakovat pozpátku.
Stojím na balvanu, koukám dolů na doskočiště. Kolem hučí mocná řeka. Skok. Přeskáču další kameny a jsem na druhé straně. Třesou se mi ruce, ale je to hotové. Zpečetil jsem svůj osud. Teď jen vpřed! Už se nemusím otáčet. Chá, chá – fuck off strach. Uvědomil jsem si, že jestli to vzdám, tenhle výlet končí jako neuspěšný a břemeno toho, že jsem to nezkusil, mě bude doslova pronásledovat.
Jdu odvážně vpřed. To co je za mými zády,je minulost, není cesty zpět. Následuje dlouhá pasáž, kdy jdu do prudkého kopce podél Smyth řeky. Obří kameny, vodopády - jeden rébus za druhým. Občas řvu jak smyslů pominutý, nadávám. Prodírám se hustou klečí, bojící se a v hlavě mi dokola odehrává filozofická pasáž od Jordana Petersona, když mluvil o nebezpečných situacích, které byste měli udělat. A možná taky ne…
Prolézám kolem hodně pasáží podemletých břehů s obřími balvany. V jednom okamžiku jeden uvolním a sjede mi na nohy. Jednu okamžitě vytáhnu, druhá se mi tam zasekne a dá mi to chvíli práci, než ji vyndám. Svírá mě hrůza, kde jsem se to zase ocitl. Pokračuji dál, projdu krátkým úsekem skalnatého kaňonu. Pozvolna začíná pršet a na kraj padá mlha.
Na soutoku, důkladně překontroluji mapu, nastoupám pár set výškových a postavím stan. Mám toho dnes opět plné zuby. Stále není nic vidět a prší. Jak bude asi zítra?
| Autor článku a fotek: | |
|---|---|
 | Martin Mirinský Skutečný cestovatel, který si dal jednou jeden slib "Nikdy nepřestanu cestovat" a drží se ho. Míří do výšek, hloubek, sucha, tepla, zimy. Jde tam, kde se mu líbí. Kupříkladu teď (květen 2019) je v Irsku, kde pracuje, cestuje a časem se posune zase dál. |