VodaHory.cz - Vše na vodu a hory
VodaHory.cz
Vše na vodu a hory...
×
 x 

košík je prázdný

Kontaktujte nás +420 733 549 675
info@vodahory.cz

 
Už nevnímám nic. Nevidím nic. Bolest přehlušila sílící sněhovou bouři a já jsem utekl kamsi hluboko do své duše hledat spásu. Stále pokládám jednu nohu před druhou, stoupám kamsi výš. Jaký to má smysl, co mě zastaví, co mě donutí kapitulovat? Nic? 
 
58599078 2047636998668040 5191645734557974528 o
 
1. část
 
Už nevnímám nic. Nevidím nic. Bolest přehlušila sílící sněhovou bouři a já jsem utekl kamsi hluboko do své duše hledat spásu. Stále pokládám jednu nohu před druhou, stoupám kamsi výš. Jaký to má smysl, co mě zastaví, co mě donutí kapitulovat? Nic? 

Po dnu stráveném ve stanu ukrytý v lese, kdy obrovská bouře zuřila nad celým Skotskem, jsem byl skálopevně rozhodnut se dostat přes dvě hory do malé chaty. Usušit všechny věci, stan i mokrou duši. Vidina chaty byla vábivější než tisíc sluncí. Už nechci strávit další noc v mokrém ledovém stanu, kde kymácející stromy hýbou podlahou a já se neodolatelně oddávám černým myšlenkám, kdy nějaký strom spadne na stan a rozláme mi nohy.

Ráno je temné a mrazivé, postupuji močálem k vrcholu hory, která je schovaná v mracích. O chvíli později se spouští sněhová smršť. Vítr přidává na síle a já dobře vím, že na přioblečení další vrstvy je beznadějně pozdě. Zatnu zuby a přidám do kroku. Na sobě mám jen tričko, svetr z alpaky a lehkou nepromokavou bundu. 

Sveřepě pokračuji vpřed bičován živly. Po 750m výškových už necítím nic. Chci se jen přehoupnout přes horu a skončit v chatce. Je takměř tma, vítr se sněhem dosáhl takové síly, že postupuji kupředu už jen lezouc po čtyřech. Na nohy nevidím, dopředu se nedívám. Fousy mám zalepené ledem, obočí a řasy taky. Chci to jen nějak vydržet a vylézt na ten vrchol, abych se mohl svalit dolů do chaty. Přes všechno tohle v sobě cítím vůli i pocit neporazitelnosti. Vítr zesílí a prudce do mě udeří…
 
58602789 2050546278377112 4746187334528008192 o
 
2. část

Na chvíli se ocitnu ve vzduchu a přistanu tři metry nazpět. V ten moment se ve mně vše zlomí. Konec her na hrdiny. Je to jasné, jestli chci žít, musím se vrátit zpátky. Jen pár metrů od vrcholu to otáčím.

Co nejopatrněji slézám dolů. Od pusy si odtrhávám z fousů kousky ledu, Na sedle konečně vítr zvolní a já si udělám několik fotek svého zmrzlého obličeje. Mám tohoto zimního Skotska plné zuby. Přesto se ještě několikrát zastavím a zkouším se dívat, jestli by předci jenom nešlo jít údolím na ten průsmyk. Na ty parchante – dostanu ránu štiplavého sněhu do obličeje, oči nedokážu udržet otevřené, seč se snažím sebevíc.

Vracím se po cestě, cítím tu nechutnou hořkost porážky a velkou křivdu, že to počasí tady nechce a nebude spolupracovat. Mám sto chutí to zabalit. Do konce výletu zbývají čtyři poslední noci. Napadne mě, že bych se mohl zkusit ubytovat v hostelu na nádraží. Okamžitě mi to zlepší náladu. Začnu pochodovat mnohem veseleji, i když stále drkotám zubama a jsem naprosto nasáklý vodou a potem. V hlavě si připravuji, jakou si udělám nádhernou pohodu, jak všechno usuším, jak se vysprchuji v teplé vodě…

Na nádraží je však naprosto mrtvo. Vítr neutišitelně hučí a mně tu schází jen to kutálející se seno jak ve westernu. Na dveřích hostelu najdu nápis, že přes zimu mají zavřeno. Někde u srdce mě doslova zabolí. Já to tady fakticky nenávidím. Rozhlédnu se kolem, začíná znovu pršet a já sklesle kráčím do lesa. Postavit mokrý stan, rozmotat mokrou karimatku a na ni položit polomokrý spacák.
Nezbývá nic než: „Suck it up“ Dle slovníku to znamená – Smířit se s něčím nepříjemným, nebo složitým.

Uvolním se a bez jakéhokoli odporu stavím stan, pomaličku si dojdu pro vodu. Kapky deště volně dopadají na zem a na nepromokavou bundu, konečně přestal foukat vítr.
Najednou vše vnímám z úplně jiné perspektivy a je mi dobře. Začnu si v hlavě vytvářet nový plán. Nevzdám se, nedám se porazit. Posledních pár nocí budu kempovat níž a každý den vyběhnu někam na nějaký vrchol v jakémkoli počasí. Prostě si chci ten mokrý humus užít do poslední kapky doslova.

58380231 2050545905043816 6066431569462034432 o
 
3. část

Prší, je ráno a já skládám mokrý stan. Sbalím se a vyrážím vlakem na jiné místo. Přesunu se pár kilometrů a začnu stoupat do kopce. Po pár set metrech výškových opět stavím stan. Od jeho skládání uběhly pouhé dvě hodiny. 

Na zádech mám mini batůžek od „sea to summit“, v kapse bundy žmoulám v ruce igelitový pytlík s mapou. Při příchodu na sedlo začíná opět pršet a strašně fičet. Když stoupám k vrcholu, začíná sněžit a já se bojím, aby se neopakoval včerejšek. Neopakuje, dnes je pro mě nachystaná noční hra… 

Na vrcholu plácnu do kamenné pyramidy a udělá mi to strašnou radost. Protože jsem se nevzdal a pokračuji přes veškeré obtíže. Takhle to tady prostě chodí.

Když pak přijdu ke stanu, jsem opět totálně promočený. Zapadnu do předsíňky, zatáhnu zip dveří a sundávám si boty. Vyždímám ponožky, slipy, tričko a trochu svetr alpaky. Obleču si zpátky mokré tričko a svetr – musím to na sobě vysušit. Vítr mlátí se stanem a já si pro zlepšení nálady udělám sarkastické video. Venku se následně rychle zatáhne. Vítr nadále přidává na síle. Snažím se to ignorovat, ale je to čím dál větší hukot. Dovnitř teče voda a celty mě fackují hlava nehlava. Ach jo. Je třeba se opět vzmužit, obléct se zpět do mokrých hader a přesunout stan jinam.

Žádné fňukání, jsem pořádně nasranej. Ve vzteku trhám stanové kolíky ze země. Čelovka osvětluje malý mikrosvět, ve kterém se kmitají moje ruce a stanová celta, co by divoký buvol. „Fuck this and fuck that, fuck off!“ 
Masivně prší, vítr se mnou hází ze strany na stranu, občas mě to povalí na zem a rozmáznu se do bláta. Najdu si proti větru odolný ďolík, kde znovu postavím stan. 
Zalezu dovnitř a udělám vše co obvykle. Vyždímám ponožky, slipy, tričko a trochu svetr alpaky. Ano, opakuje se to tady často. 

Uklidním se, větrám ze spacáku vlhkost. Po pár hodinách jsem v relativním suchu. Přečkám v polospánku do rána. Pro zábavu se toulám v imaginárních světech. Pochoduji suchou pouští, svítí slunce, je mi horko a mám žízeň.

S příchodem světla si vymyslím veselou sprostou hloupou básničku a pronesu hodně sarkastických poznámek, protože neustále prší. Skládám stan, prší. Nasednu do vlaku a opět se posunu o pár kilometrů dále. Když jdu do obchodu, všimnu si, cedule, která ukazuje na kopec k hostelu. Hmm. Jsem v okamžiku zlomen a jako očarován mámením vidiny suché postele stoupám ke stavení. 

Naleznu zde paní domácí, která mi oznámí, že hostel je otevřený jenom v sobotu a v neděli. Dnes je čtvrtek. Takže zase nic. Zeptám se jí teda, jestli nemá alespoň mapu, do které bych mohl nahlédnout a naplánovat další výstup a kde budu moc přespat. Mapu nemá. 

Odcházím do obchodu. S nákupním košíkem, ve kterém je v rohu schoulená buchta, s prázdným výrazem v očích koukám upřeně na nabídku piv. Okamžitě mi moje fantazie vytvoří novou realitu – 

Ležím v mokrém stanu, prší, blíží se poslední noc a tichem zasyčí otevření piva. Olíznu se a polknu. Vidím tu orosenou láhev, jak se přibližuje k mým rtům…

„ Jestli si chcete koupit alkohol, můžete až v deset hodin“ vyruší mě nechutná ježibaba prodavačka. Několikrát mi zaškube víčko, hlavou mi prolétne hodně brutálně realistických představ neskutečných hrůz a mučení. Kouknu se na hodinky, 20 minut do koupení piva. „FUCK OFF, krávo“ pomyslím si a odpovím: „Ne, děkuji.“ Zaplatím buchtu a vypadnu ven do deště. Poslední den a já chci využít nahromaděnou energii na další výstup.

Při výstupu zkouším několikrát postavit stan, nicméně bez úspěchu. Fouká nárazový vítr a mě je jasné, že musím vybrat opravdu stoprocentní místo, nechci-li opět přemísťovat stan po tmě. Nakonec hodím batoh do mokrého lesa a vyrážím na vrchol. Prší, ano přátelé, prší.

Vrchol je ale nádherný. Přestalo pršet – stalo se neskutečné. Dokonce na některých místech vysvítá slunce. Stálo to za to. Všechno to stálo za to. Zítra zmiznu do víru velkoměsta Glasgow a pak z Edimburghu letadlem do České republiky.

Stan si postavím kousek od cesty na hustém mechu. Protože neprší, sedím s ešusem na velkém kmenu stromu. Uvědomím si, že tohle se mi nestalo za posledních dvacet dnů. Sedím venku a jím. Zahřeje mě u srdce, a abych nepokoušel osud, zalezu si do stanu. Začíná pršet.
 
Autor článku a fotek:
Martin Mirinský

Martin Mirinský

Skutečný cestovatel, který si dal jednou jeden slib "Nikdy nepřestanu cestovat" a drží se ho. Míří do výšek, hloubek, sucha, tepla, zimy. Jde tam, kde se mu líbí. Kupříkladu teď (květen 2019) je v Irsku, kde pracuje, cestuje a časem se posune zase dál.

Kontaktní informace

Adresa:
Vsetín, Velký Skalník 1465

Mail:
info@vodahory.cz

Tel.:
+420 733 549 675

IČO: 74502182
DIČ: CZ7211105902

O nás

U nás začínají všechny výlety, výpravy, expedice, ale i plány a sny.

Rádi vám poradíme s výběrem vhodného materiálu a vybavení, který vám pomůže uskutečnit vaše plány.

×
Nabídka E-shopu