Blog

Elbrus - hora opěvovaná básníky, spisovateli, malíři. Hora, o které se po generace předávají legendy, příběhy a dechberoucí vyprávění. Jenže tenhle kopec je o něco větší. V Rusku je všechno větší. Hlubší údolí, vyšší štíty hor, ale taky větší rozdíly v kultuře a pravidla, která zde takřka neplatí. 

Chtělo by to nějakou přípravu, říkám si. Ale nejlepší trénink na hory je chodit na hory. Takže to vypadalo tak, že jsem před tímhle kopcem stihl Grossvenediger, ferraty na Dachsteinu a třítisicové vrcholky Silvretty. Člověk si to pak asi víc užije, když má něco nachozeno, ale jsou i jiné přístupy ;-)

Celá akce probíhá pod záštitou CK Alpina. O pestrost skupiny je tím pádem postaráno a je zajímavé sledovat s čím kdo na akci přijíždí a co si s sebou nese (nejen na zádech). Výhodou je servis na místě, povolení pro vstup do Národního parku Přielbrusí, permitu na samotný kopec a lokální doprava.

Začátek akce je věnovaný čtyř až pětidennímu, aklimatizačnímu treku kolem jezera Syltran, dolinou Mkjara, přes sedlo Irig Čat a dolů údolím řeky Subaši. Trek jdeme natěžko, se vším, co člověk na pět dní potřebuje. Také s mačkami, cepínem, sedákem a lanem v batohu pro přechod sněhových polí a strmých sedel. Což se nám také v jednom úseku náramně hodí. Vodu bereme z horských a ledovcových pramenů. Někdy ji převařujeme, někdy méně, ale vždy důkladně desinfikujeme hrdlo. Zajímavé na treku je, že se pohybujete travnatým údolím, klidně ve výšce okolo 3000 m, ani vám to nepřijde, ale organismus se připravuje na nadcházející výškové metry.

Nejvyšším bodem treku, kde jsme strávili i noc, je sedlo poblíž sedla Irig Čat ve výšce okolo 3400 m.

To už je slušné nocoviště, zvlášť když tam zažíváme pořádnou horskou bouřku, kdy kolem nás lítají blesky, země se chvěje a silný vítr lomcuje s tropikem. Ale stan Terra Nova - Southern Cross, který si neseme, nám poskytne bezpečné zázemí. Závěr treku jsme si vylepšili výtečnou hostinou od místního bači v podobě dovezeného piva „Nalčinskoje“, čerstvých i odleželých kravských sýrů a svěžího kefíru - „Ajranu“.

Následují dva odpočinkové dny, které se nesou v duchu očisty těla a plnění žaludků místními pokrmy - polévkami „Soljanka“ a „Lagman“, plněnými plackami „chyčiny“, zeleninou, masem nebo bramborami, ale samozřejmě i šašliky. Dále nákupem ponožek, koření, čajů a suvenýrů na místních bazarech. A v neposlední řadě lehkou procházkou s využitím lanovky na tří-tisícovku Čeget 3461 m s úchvatnými výhledy na Elbrus, ale i Gruzínské čtyř-tisícovky Dongus Orun 4464 m a Nakratou 4277 m.

Konečně nastává čas vydat se na kopec a směřovat k vysněnému cíli. I když výprava končí až po sestupu z hory a v základním táboře, jak praví klasik. Soustavou lanovek se necháváme vyvézt k horní stanici. Rázem se opět ocitáme v jiném světě: skútrů, roleb, plechových buněk připomínajících staveniště a sněhu. Tady romantiku nečekejte. Vystupujeme po svých až do tábořiště k bývalé chatě Prijut 11, kde je dobré místo na postavení stanů, kousek výš pramen vody z tajícího ledovce a kousek pod námi provizorní chata nový Prijut, kde je i kadibudka. Stavíme stany, vylepšené o pozůstatky místních staveb a o sopečnou horninu, vaříme čaj a oběd v podobě dehydrované stravy Lyofood, většina odpočívá. Odpoledne vyrážím na první aklimatizaci k úpatí Pastuchovek. Je parádně, slunko hřeje, panuje dobrá viditelnost a kochám se. Následující dny to tak úplně nebude.

Už samotný pobyt a spaní ve výšce 4000 m je základem dobré aklimatizace, ale i tak to někteří citlivější jedinci nesou hůře. Dostatek tekutin a spánku to záhy spraví. Nicméně pokud chcete na vrchol, tak to chce ještě o něco lepší aklimatizaci. Ta vám pomůže užít si i vrcholový den. Vše je ale o počasí a podmínkách a nemá cenu drát se nahoru při špatné předpovědi. Takže i my si na vrcholový den musíme počkat. V našem základním táboře trávíme další tři dny, během kterých se individuálně chodíme aklimatizovat, přestože venku nasněží. Je mlha, občas dost větrno a není moc vidět. Daří se mi jednotlivé dny postupně dojít k zapadlé rolbě zhruba v 5000 m a poté dvakrát na Pastuchovky. Vlivem horšího počasí a podmínek je pobyt v základním táboře náročnější. Zpocené nebo mokré věci moc neschnou, ranní kávičku za svítání si taky nedáte a vegetit se dá jen ve spacáku. V tomhle ohledu se mám jako v bavlnce, díky spacáku Mountain Equipment Glacier 700 a nafukovačce Term-A-Rest ProLite Plus. Často se musím přemlouvat, abych vystrčil nos ven. Někteří nesou podmínky hůře, a tak jeden člen sestupuje druhý den dolů a jiný pro změnu zaútočí na vrchol i přes mlhu a špatnou viditelnost.

Když se jej po návratu z vrcholu ptáme co viděl, odpoví jen: „hovno“ :-D

Třetí den odpoledne se již vyjasňuje a předpověď hlásí dobré podmínky. V noci jsou hvězdy a pořádně mrzne. Je jasné, že jdeme na vršek. Někteří startují již v jednu hodinu ráno. Já si dávám ještě dvě hodinky k dobru ve vyhřátém spacáku a vyrážím až ve tři. Je kosa jak v Rusku a fouká. Přesto jdu jen v softshellce a merino triku Ortovox. Cestou od stanu směrem k Pastuchovkám mě míjí spousta skútrů a roleb, pach nafty se mísí s hlukem motorů a já si připadám spíše jako u rušné silnice. Nad Pastuchovkami je naštěstí už klid. Pod nohama křupe zmrzlý sníh, do plic vháním pravidelnou dávku svěžího vzduchu a na obzoru se objevují první odstíny červánků.

Zato vítr a mráz postupně sílí. Tělo při pohybu a výstupu funguje bezvadně, ale periferie dostávají zabrat. Ruce v silnějších rukavicích jsou v pohodě, ale nohy cítím pořádně. Mrznou mi prsty!

Při každém kroku cvičím s prsty, abych do nich dostal teplejší krev. U rolby v pěti tisících už je to krize. Sundávám boty i ponožky, mnu a masíruju si prsty. Je to lepší, ale pořád žádná sláva. Přemítám nad tím, že pokud se to nezlepší, otáčím to a na vršek budu koukat jen ze spacáku. Naštěstí prsty brzy rozhýbám, zahřeju a v traverzu do sedla předbíhám několik skupin. Tady bytelné pohorky oceníte, výškové boty jsou asi zbytečný luxus, ale já ve svých lehkých La Sportivách trpím. Naštěstí záhy docházím do sedla mezi dvě ňadra – východní a západní vrchol, kde je již slunce a to mě báječně zahřívá. Dopřeju si čtvrthodinku odpočinku se svačinou a vyrážím dál.

Opět předcházím několik komerčních skupin, které se pomalu sunou vpřed, krok sun krok, jako velké pravěké zvíře. Na závěrečném výšvihu, kde je nataženo fixní lano se nejistím, jen občas přidržím, když se s někým míjím, pokud máte jistý krok, není to potřeba. Na vrcholovém platu potkávám první členy naší skupiny, kteří už vesele sestupují. Ještě pár metrů a jsem na vršku. Je půl deváté ráno, parádní viditelnost a výhledy, slunko příjemně hřeje. Vrcholovou nevolnost zaháním douškem slivovice a stojkovou fotkou. Je mi parádně, užívám si vrchol. Ve vlnách se zde střídají skupinky vrcholících turistů, kteří naplní prostor jásotem, pokřiky a frontičkou na vrcholové foto. Dokonce si tu jeden mladík kleká, před svou nastávající a žádá jí o ruku. Všichni tleskají a vrcholová euforie je rázem ještě větší.

Sestup dolů je rychlý, nohy mě samy nesou, některé úseky dokonce popobíhám. A od rolby sedám na zadek – kluzák a už bez maček si to svištím stále tvrdým svahem až pod Pastuchovky. Tam už je svah dost změklý, ale zase se v něm člověk dobře sklouzne.

Kolem jedné hodiny jsme všichni u stanů. Balíme stany, dáváme si svačinu, vrcholové pivo a jdeme dolů na lanovku. Tam musíme vystát frontu a přežít opruz ruských lanovkářů. Příště bych využil novou lanovku, která je sice dražší, ale skoro nikdo na ní nejezdí a je i podstatně rychlejší.

Dole si užíváme zasloužené pivo Elbrus, vydatné jídlo a večer na ubytování saunu a vodka párty ;-)

Vydejte se na expedici s CK Alpina
	Kavkaz - Elbrus - zájezd CK Alpina Vysokohorská turistika s výstupem na Elbrus (Rusko)
	Kavkaz - 1100 km dlouhá, příčná hradba mohutných hor na rozhraní Evropy a Asie, táhnoucí se od Černého ke Kaspickému moři. Dominantou nepřetržitého dvěstěkilometrového hřebene Centrálního Kavkazu, tvořeného ledovými štíty čtyř a pětitisícových velikánů, je nejvyšší vrchol - Elbrus...

Každý to prožívá po svém a společně rekapitulujeme silné i vtipné zážitky výpravy. Pro mě bylo dosažení vrcholu opravdovou třešinkou na dortu. Hlavní je, že se všichni vrátili ve zdraví zpátky a nic zásadního se nepos...., přestože pár lidí na kopec nedošlo. Ale takhle už to v horách chodí a život jde dál.

Dojmy a zážitky účastníka výpravy na Elbrus:

Už sama cesta tam je zážitek, přes Minerální Vody do Balkarské oblasti. Balkaři jsou muslimové křtění vodkou, jak jinak v Rusku, že? Letité vztahy průvodců jsou tady víc než peníze: ubytování v soukromí, doprava maršrutkami a známosti ve všech hospodách v okolí jsou k nezaplacení. Samotný výstup byl velkým vrcholem a něčím, co vás vzpruží, když je vám nejhůř; ale potulování po neuvěřitelných průsmycích a údolích divokých řek Kavkazu je něco, na co si vzpomenete, když je vám nejlíp. MVDr. Jan Bernardy Ph.D., veterinář, vědecký pracovník, cestovatel, dobrodruh, milovník kvalitní četby a ideální parťák nejen do nepohody. Honza je i autorem této serie fotek.

Elbrus byl pro mě příjemným výletem, díky dobré partě i podmínkám, které nám přáli. Rozhodně bych ale nepodceňoval přípravu a aklimatizaci, díky které si kopec užijete a vybavení, které vás podrží právě v těch těžkých chvílích, kdy to člověk nejvíce potřebuje. Měli byste mít za sebou už nějaký kopec, pár zkušenosti a vyzkoušené vybavení. Není radno stavět stan na sněhu poprvé na Elbrusu nebo tam rozcházet nové pohorky. Dělejte a jezte to, na co jste zvyklí. Přestože je Elbrus spíš turistický a technicky méně náročný kopec, přesto svou výškou a podmínkami patří rozhodně mezi férové kopce a náročné akce.

	Vybavení, které se nám na Elbrusu velmi osvědčilo:
Expediční stan	Spacák	Karimatka	Dehydrovaná strava	Lehký sedák
Terra Nova	Mountan Eguipment Glacier 700	Therm A Rest Prolite Plus	LyoFood	Climbing Technology Tami

	Autor článku a fotek:
	Ing. Tomáš "Kadík" Kadlec, instruktor skalního lezení, horský průvodce, špatný elektrikář, náš ambasador a tester, kamarád a dobrý týpek. www.VHTakademie.cz