Blog

Není nic horšího, než mít za kamarády sportovce. Můj kamarád Martin je sportovec. Projevuje se to například tím, že po příchodu z práce si nesedne s pivem k televizi jako normální člověk. Místo toho oblíkne obeplý oděv, dlouhé hodiny šlape na kole a hučením svých válců obtěžuje kamarády, kteří chtějí v klidu u televize pít pivo. Krom toho se stravuje zdravě (se všemi následky), běhá zbytečně rychle a zvedá těžké předměty ke stropu. Martin se pohybu rozhodně nebojí, tam kde ostatní jezdí výtahem, on je rychleji pěšky. No a tento Martin se mě jednou zeptal: „Nevylezeme si někdy Stüdlgrat?“

Stüdlgrat je vícedélková lezecká cesta obtížnost UIAA 3+ s pěkným exponovaným jihozápadním hřebínkem na nejvyšší vyrchol Rakouska - Grossglockner (3 798 m). Předtím už jsem to jednou lezl. Lezení začíná v 3 175 m, vyráží se od Stüdlhütte (2 802 m), kde jsme minule stanovali. Podotýkám, že od stanu jsme vyráželi cca ve 4 ráno. Den předtím jsme dali nástup natěžko od parkoviště Kals am Grossglocker (1 950 m). Sestupovali jsme pak normálkou kolem Erzherzog-Johann-Hütte, zpět ke Stüdlhütte pro stan a dolů k autu opět natěžko. Po této zkušenosti povídám: „Martine, když jsme byli mladí a chudí, vždycky jsme brali do hor lezení i spaní dohromady, protože zaplatit horskou chatu prostě nešlo. Teď už nejsme tak mladí a mě už ty velmi (normálně bych použil asi jiné slůvko, ale dejme tomu) těžké batohy nebaví. Buď jdu lézt a beru lezení nebo jdu přechod a beru spaní. Ale oboje zaráz už na kopec tahat nechci. Přespíme na Stüdlhütte a jdu do toho.“

Jenže Martin je filuta a navíc není žádný malý blbec, a tak vymyslel následující plán: „Tak to uděláme jinak. Vyrazíme o něco dřív a rovnou od parkálu. Půjde nám to rychle, nebudeme mít to spaní a vaření, žejo?".

No, v duchu jsem si říkal: To je ale pěkná blbost. Ale z nějakého nepochopitelného důvodu ze mě vypadlo: „Ok, to zní jako dobrý plán”. Tak nějak se nám podařilo stanovit termín a já doufal, že si tuhle kravinu Martin do té doby rozmyslí. Termín se přiblížil a my se na akci skutečně sbalili. Plánovali jsme, že do Kals dorazíme pěkně s předstihem, abychom se na to pořádně vyspali. Jenže víte jak to je, když si člověk něco plánuje. V práci jsme se tradičně zdrželi a na parkoviště jsme dorazili něco před pátou ráno. Rozkopnul jsem karimatku hned vedle auta a zavřel jedno oko. Po hodině kvalitního spánku zvoní budík a my skutečně vyrážíme vzhůru!?!?!

V tu chvíli jsem nad tím moc nepřemýšlel, prostě se jelo podle plánu. Později, když tak stoupám nad ránem do toho kopce a vím, co všechno mě ten den ještě čeká, napadají mě ty stejné myšlenky, jako v zimě na štandu, na hřebeni ve vánici a v dalších podobných situacích: Opravdu je tohleto můj koníček? Opravdu dobrovolně utrácím svůj čas a peníze za tohle? Nechtěl bych zjistit jak to vypadá v létě na pláži a nebo zkusit třeba ten bouldering?

Ano, ano, ne, ne. Nevím proč, ale je to tak. A tak jsme stoupali a lezli. Vylezli a pak zase klesali a klesali. Celé jsme to zvládli. Víc k tomu asi nepovím, protože po určité době se mi mozek prostě vypnul. Řeknu snad jedině to, že to byl sakra dlouhý den a nikomu bych to takhle nedoporučoval. Přecejenom převýšení 1 848 m nahoru a dolů včetně lezení za 14,5 hodiny je docela dost.

Ptal jsem se pak Martina, jak se mu jeho plán líbil. Mumlal něco ve smyslu, že doufal, že do toho nepůjdu nebo že si to pak rozmyslím. No, hlavně se nevzdávat! Už se těším na příští akci. Prý to bude Matterhorn, tak snad to nepůjdem pěšky z Bernu. :)

Autor textu a fotografií: Jan Hrežík - cestovatel, dobrodruh, horolezec, skialpinista, šprýmař, průvodce outdoorové cestovky a nadějný fotograf. Další info o Honzovi najdeš na jeho Facebookovém profilu