Blog

Původně to vlastně ani neměla být vyprahlá krajina Blízkého východu, ale díky plánovanému termínu, kterým měl být konec září, jsem měl oprávněný strach z toho, že by nás na pomezí Kyrgyzstánu a Tádžikistánu mohlo zastihnout chladné počasí a dost možná i nějaká ta chumelenice, která by nám posléze znemožnila průstup přes horská sedla.

Proto jsem nenápadně vyrukoval s tím, že bychom se mohli podívat do země, která si prostřednictvím médií vysloužila samé nelichotivé přízviska. Informace jsou kusé, často vytrhnuté z kontextu a bohužel i díky tomu co se dlouhodobě na Blízkém východu děje jen negativně celou situaci a pohled na tuto oblast dokresluje. Nejlepší je však sbalit se, nahodit na záda kletr a jet si to na vlastní kůži vyzkoušet....jedině tak si mohu udělat o daném regionu svůj vlastní a ničím nenarušený obrázek. Po uklidnění a uchlácholení člena výpravy, že jeho hlava zůstane tam, kde je nyní, jsem mohl začít plánovat a těšit se....jedeme do Íránu.

Betonové mraveniště

Po příletu do hlavní metropole Teheránu si člověk připadá opravdu jako v nějakém mraveništi. Od brzkého rána se to všude hemží auty, motorkami a neskutečnou masou lidí. Většinou se snažím z velkých měst dostat co nejdříve pryč, o to více by mne mělo toto gigantické bludiště odpuzovat, ale...I přes neskutečný ruch, prach, smrad, troubení, uskakování, pokřikování, přemlouvání, spěch, smog halící okolní vrcholky velikánů a krůpěje potu stékající mi z čela na sklíčka mých brýlí a taky pod ně, má Teherán svůj půvab.. Tržiště kde se člověk může celý den ztrácet, čajovny ve kterých si při dýmce a skleničce černého čaje můžeme užívat atmosféru nefalšovaného orientu a neustále dobře naladění, mávající a usmívají se Íránci.

Co by kamenem...

Je to z megapole pod nejvyšší kopec Íránu. Mýty opředený a bezesporu nejvyšší kopec celé země a vlastně i Blízkého východu, 5610 m.n.m, tyčící se Damávand. Cesta pod něj zabere zhruba 1,5 hodiny pohodlné jízdy místním klimatizovaným busem, o to více pak na palubě překvapí stevard roznášející vychlazenou limču a balíček plný překvapení (oplatky, sušenky). Samozřejmě, vše v ceně jízdenky. Výstup nahoru a dolů za dobrých podmínek nezabere více jak 4 dny. My měli na počasí štěstí, aklimatizace proběhla úspěšně, ale i tak jsme se na brdek nedostali. Výškoměr ukazuje něco málo přes 5100 metrů a protože jsme zmrzlí jako sobolí..., tak to otáčíme. I tento jinak nenáročný kopec nám ukázal, že jsme malými pány. Hory tady budou, my tady nebudem...příště se to určitě podaří.

Na otočku ke Kaspiku

Protože 2 noci strávíme u našeho hostitele ve městě Amol, využíváme toho a hned po obědě vyrážíme do přímořského městečka Mahmudabad. Hlavním lákadlem byla koupačka v Kaspickém moři, ale počasí s námi mělo jiné plány. Zatahuje se, výrazně se ochlazuje, dokonce spadne pár kapek, rozhodně nejchladnější a nejzamračenější den v téhle jinak dost horoucí zemi. A tak se jen tak chvíli poflakujeme po pláži a díváme se na mléčně až hnědavě zabarvené moře, tu a tam někdo dovádí ve vlnách. Při zpáteční cestě nás veze taxíkem kamarád našeho ubytovatele a při loučení neopomene každého z nás počastovat polibkem na tvář svou „drátěnkou“, která se mu v podobě kníru pyšně dme pod jeho nosem.

Vyšňořené město

Měst jsme navštívili v Íránu hned několik. Rušný Teherán, volnomyšlenkářský Isfahán, konzervativní Qom. Nejvíce na mě osobně ale zapůsobil Kášán (Kashan).
Město obehnané pouští tvořilo změť křivolakých uliček a bazaru. Zároveň jsem tady viděl jednoznačně nejkrásnější mešitu za celou dobu pobytu- Agha Bozorg. Atmosféru ještě víc umocňoval jeden fakt a sice, že jsme tady byli v době oslavy nejvýznamnějšího šíitského svátku známého jako Ašura. Město bylo vyzdobené barevnými praporky a tomu bylo uzpůsobeno také osvětlení v ulicích. Jedna svítila červeně, druhá zeleně, něco co hlava středodevropana prostě nemůže pojmout, nádhera. Z dálky byl slyšet hluk linoucí se někde směrem od mešity, která byla na dohled. V tu samou chvíli kdy jsme k ní dorazili, se před jejím vstupem objevil průvod muzikantů a korzujících lidí. Vzápětí jsme byli pozváni do útrob mešity a když jsme se vraceli na denní světlo, tak nám ještě jako každému návštěvníkovi vrazili do rukou polystyrenovou krabičku plnou rýže a baklažánu, k tomu všemu ještě samozřejmě i čaj. V danou chvíli jsme rozhodně byli jedinými evropskými zástupci široko daleko, silný to okamžik.

Zlověstné ticho

Ještě před samotnou cestou do Íránu se mi v hlavě zrodil nápad, že chci okusit všechno to, co tahle neskutečně různorodá země nabízí. U měst, moře a hor už jsme si mohli odfajfknout, ale neodpustil bych si nepodívat se aspoň na chvíli do pouště. Díky tomu, že Dašt-e Kavír, jinak největší íránská poušť, byla v hodinové dojezdové vzdálenosti od Kášánu, tak nebylo moc co řešit. A když do pouště, tak hned na noc, pod stan. Ještě téhož dne si stavíme naše přenosné domky pod široko daleko nejvyšší písečnou dunou, dáváme si meloun co nám koupil taxikář a užíváme si absolutního ticha, které tu a tam naruší zrníčka písku, které občasný vítr pohodí na stanové tropiko. Jinak nic víc než jen totální tma a neuvěřitelné ticho, takové, až mi z toho šumí nepříjemně v uších. Co na plat, dlouhou dobu žiju ve městě, kde mi denně pod mými okny projede několik stovek aut a tak nějak už to vnímám jako standart...Ráno si pak před východem slunce razíme cestu na vrchol duny hlubokým a chladivým pískem abych pak mohl další dvě hodiny jako u vytržení sledovat a fotit to co dokonale vymodeloval vítr. Zlatavá barva písku a duny všemožných tvarů kam jen oko dohlédne, rozhodně nejzajímavější a nejkrásnější den v Íránu...

Tajemná kráska

Aniž bych přeháněl, tak na mě Írán silně zapůsobil a dost hluboko se vryl do mé paměti. To jsme ale jen tak zlehka „nakoukli pod pokličku“, protože země je to obrovská a my se pohybovali spíše jen v její severní části a čas, který jsme zde strávili, byl také jen omezený.
Je libo šlápnout si po horách? Smýt pot a nánosy prachu u moře? Toulat se po písečných dunách? Nebo se jen nechat unášet orientální atmosférou v bazarech a čajovnách? Není problém, všechno tohle vám beze zbytku tahle překrásná země splní. Byla by veliká škoda nedat této tajemné krásce šanci, pověst, kterou totiž má si rozhodně nezaslouží.

Autor textu a fotografií: Michal "Štěpy" Štěpánek - cestovatel, dobrodruh, šprýmař, průvodce outdoorové cestovky a věčný snílek. O dalších aktivitách a také přednáškové činnosti se dovíte více na Michalově facebookovém profilu.