Blog

Strachu, je nejlépe čelit přímo. Postavit se mu tváří v tvář. Teprve pak můžete posunout své hranice a zažít intenzivní pocit života. Proto se vracím na místo činu - Grossvenediger, kde jsem před pár lety zažil velmi intenzivní chvíle!

Tehdy už na kopci panoval tuhý listopad, množství sněhu výrazně komplikovalo přístup na chatu Neue Pragger hütte. Výstup se protáhl ze čtyř na osm hodin, po pás ve sněhu. K vrcholu jsme se druhý den vydali jen dva z naší čtyř členné výpravy. Po ranním bloudění mezi trhlinami, jsme na vršku Grossvenedigeru potkali jen pár dalších borců. Až cestou zpátky jsem si vyzkoušel, že umím prusíkovat, prohlédl si trhlinu z trochu jiné perspektivy a pozdravil chlapce letecké záchranky, ale s díky  poděkoval, že to už dojdeme sami. Teď je to už dobrá historka k pivu, tehdy to byl silný zážitek!

Letos je to jiná písnička. Na kopec vyrážíme v druhé polovině května, osmi členná skupina. Pro někoho jde o start sezóny a přípravu na vyšší kopce pro někoho o vytoužený cíl a vrchol dosavadního vysokohorské života. V obou případech má výstup svou hodnotu.

Vzhledem k sobotnímu odjezdu z Brna, docházíme na chatu až v odpoledních, ne-li večerních hodinách. Odměnou jsou nám ale úžasná panoramata a romantické kulisy zapadajícího slunce. Oficiální otvíračka chaty Neue Pragger hütte je až za 14 dní. Zázemí a hlavně soukromí nám tedy poskytuje winterraum. Večer topíme v kamnech, rozpouštíme sníh, konzumujeme a plánujeme zítřek.

Výstupový den se nese v pozitivním duchu. Vše klape jak má, sníh drží, skupina šlape a všichni netrpělivě vyhlíží vrchol, který se ne a ne ukázat. Jestli jsme si do teď užívali samotu, teď zažíváme opak. V sedle pod vrcholem se schází spousty skupinek zapomenutých skialpinistů a dalších vyzyvatelů. Na vrcholu panuje čilý ruch.

Poslední výšvyh, přejít úzký hřebínek, prokličkovat mezi ostatními skupinami a jsme na vršku. Dost fouká a pocitová teplota je nízko. Ten výhled sle stojí za to. Na svačinu slézáme kousek pod vrchol, do sedýlka, kde je závětří a parádně tu hřeje slunce. To je ta pravá odměna a horská siesta s tím nejlepším výhledem, který jen můžeme mít.

Sestup dolů je rychlý. Někdo si ještě střihne Kleinvenediger, ale většina se už vidí na chatě, kde nás čekají vychlazené plechy. Žádné drama se už naštěstí nekoná. Všechny trhliny jsou bezpečné zakryté vysokou vrstvou sněhu a my bezpečně docházíme na chatu, kdesi užíváme odpolední slunce a odpočinek.

Jedno moudré přísloví říká: "Všude dobře, tak proč sedět doma". Takže, kam vyrazíme příště?

Hore Zdar!

Autor článku: Ing. Tomáš Kadlec, instruktor skalního lezení, horský průvodce, náš ambasador a tester, kamarád a dobrý týpek
Foto: Igor Vašek, Eva Mádrová ©