Tragická vlna při sesuvu na přehradě Vajont a vzpomínková ferrata
Je to již přes padesát let kdy se stala jedna z největších katastrof v historii Itálie. Uctít památku lze dnes mimo jiné vystoupáním po ferratě vedoucí překrásnou soutěskou, kde se během jedné noci odehrála obrovská tragedie. Co se ale vlastně toho osudového dne pokazilo?
Přehrada Vajont (jihovýchodní Dolomity) byla vybudována v soutěsce stejnojmenné řeky Vajont v jejím ústí do řeky Piavy asi 100 km na sever od Benátek. Právě tato soutěska se jevila jako vhodná pro firmu SADE (Società Adriatica di Elettricità), která měla v plánu vybudovat velké vodní rezervy schopné zajistit dostatek elektrické energie v širokém okolí i v dobách sucha (Benátky, MIláno, Modena další). Tak se i stalo a plány na nejvyšší klenutou hráz té doby byly brzo hotovy – na výšku měla původně plánováno 202m, ale nakoec se změnil plán a hráz narostla do neskutečných 261,60 m a objem 168 mil. m³. Přehrada byla spuštěna v roce 1957.
Navzdory protestům obyvatel několika vesnic, které měly být z části zaplaveny, a bez souhlasu příslušného ministerstva, práce začaly. Ministerstvu nebyly nahlášeny ani drobné sesuvy půdy a ani výsledky geologického průzkumu, který na Monte Toc objevil pozůstatky prastarého skalního sesuvu z doby paleolitu, které hrozily novým sesuvem do vodní nádrže v průběhu jejího napouštění.
Dne 4. listopadu 1960 (to je pouhé tři roky po spuštění provozu) došlo k prvnímu sesuvu – 700 000 m³ skalního masívu se zřítilo do nádrže aniž by způsobilo markantní škodu. Hladina v přehradě tímto stoupla. Dospělo se ale k závěru, že hladinu nádrže po kótu 700 m n.m. lze považovat za bezpečnou. Obyvatelé údolí si později začali stěžovat na stále častější zemětřesení způsobené pohybem půdy a hlasité zvuky vycházející z kopce Monte Toc.
Dne 9. října 1963 ve 22:39 došlo ke katastrofálnímu sesuvu v délce 3 km. 270 miliónů m³ skalnaté půdy, skoro dvojnásobek objemu nádrže, se sesunul do nádrže ze svahu Monte Toc rychlostí 110 km/h, přičemž ji z velké části zaplnilo. Tím byla z nádrže vytlačena většina z 168mil m³ vody ven v podobě mohutné vlny. Ta minula několik vesnic na protějším břehu jen o několik metrů, poničila je ale smršť kamenů a vody mimo celistvou vlnu. Dále se voda šířila proti proudu nad přehradu, kde zničila další vsi. Přibližně 25 miliónů m³, šestina objemu nádrže, se převalila přes hráz. Kompletně smetla městečko Longarone a několik dalších vesnic ležících na konci soutěsky. Kolem dvou tisíc obyvatel přišlo o život okamžitě, jen několik málo osob se podařilo zachránit. Samotná hráz nebyla kupodivu poškozena, soutěska za hrází byla však do značné míry zasypána půdou.
Ministerstvo pro veřejné stavby zahájilo šetření příčin katastrofy. Soud skončil o několik let později odsouzením všech přítomných na 21 let (až na jednoho inženýra, který spáchal sebevraždu). Odvolací soud poté ale některé tresty zmírnil a některé úplně zrušil.
Hráz dodnes stojí na místě, zčásti zasypaná zeminou, a není a nejspíš ani nebude nikdy využívána. Ale pohled na ní zůstává impozantní dodnes.
Na památku této nepopsatelné tragédie byla vybudována jedna z nejkrásnějších ferratový cest. Soutěska pod přehradou je nádherný, úzký kaňon a vy se na fearratě pohybujete nad ní, jako byste létali jak orli nad kaňonem. Přitom není ferrata nijak náročná nebo extrémně exponovaná.
Díky této katastrofě vznikla také Ferrata della Mamoria, stoupající po jižní straně soutěsky před prázdnou přehradou. Ferrata je dobře zajištěná a to, zároveň s ohromnými výhledy, ji dělá velmi atraktivní pro mnohé sportovce.
Ferrata della Mamoria
Obtížnost: D
Výškové metry: 260 m
Výstup: 2 h 30 min
Sestup: 30 min
Z parkoviště vede klesající cesta ke vchodu do malého tunelu dlouhého 155m. Je v něm tma, hlavně si nezapomeňte nějaký zdroj světla, ideálně čelovky. Po výlezu z tunelu se vyplatí si už nasadit helmy, je tu možnost jít cestou venku. V polovině druhého tunelu trasa na značeném místě vydává ven na širokou cestu na vnější straně skály.
Po počátečním žebříku nastupuje nejtěžší část ferraty, místy až s obtížností D. Vše je ale skvěle jištěné i s nášlapnými drátěnými držáky. Vertikální lezení později střídají přechody v lehkém AB terénu. Pohledy na holou stěnu Monte Toc, soutěsku a Longarone jsou nezapomenutelné. Z konce ferraty lze k parkovišti pohodlně dojít turistickou cestou. Vede i kolem vlajek za 481 zemřelých dětí, pamětních desek a malé kapličky.
Skutečným památníkem je ale přehradní zeď, která přežila obrovskou přílivovou vlnu nepoškozena.
