S přicházejícím jarem jsem jako obvykle začal sršet plány na to, co a kde vylézt. Čtyřtisícovky v deníčku chybí, a tak špekuluju na kterou a kudy. Nakonec z toho po dohodě se spolulezci vykrystalizovaly dva hlavní cíle léta. Eiger a Matterhorn. Srpnový Eiger jsme nakonec díky nepřízni počasí nahradili celkem úspěšně přívětivějším Ortlerem, no a zářijová akce Matterhorn, ta se vyvedla náramně, a nejoptimističtější plán se prakticky podařilo obrátit v realitu.

S přicházejícím jarem jsem jako obvykle začal sršet plány na to, co a kde vylézt. Čtyřtisícovky v deníčku chybí, a tak špekuluju na kterou a kudy. Nakonec z toho po dohodě se spolulezci vykrystalizovaly dva hlavní cíle léta. Eiger a Matterhorn. Srpnový Eiger jsme nakonec díky nepřízni počasí nahradili celkem úspěšně přívětivějším Ortlerem, no a zářijová akce Matterhorn, ta se vyvedla náramně, a nejoptimističtější plán se prakticky podařilo obrátit v realitu.

Traverz Strahlhornu

Prvního září před polednem přijíždí Pavel se svým zánovním japonským vozem ke mně do Polabí. Specialitou jeho rodinného kombíku je unikátní čtyřdvéřová úprava. Dveře u řidiče nelze otevřít, a tak se soukám za volant přes sedadlo spolujezdce a vyrážíme odvážně směr Rozvadov, Bregenz, San Bernardino, Domodossola, Macugnaga. Po deštivém stanování v serpentýně staré opuštěné silnice v klesání z průsmyku San Bernardino přijíždíme do vesnice Macugnaga. Nacházíme se v Itálii, obklopeni ze severu strmými srázy Strahlhornu, a ze západu převislými ledovci monumentální Monte Rosy.

Pohledem do mapy zjistíte, že zatímco švýcarská strana hřebene oplývá ubytovacími kapacitami luxusních horských chat s (často povinnou) polopenzí za cenu, ze které našinci krvácí srdce (a děcka doma nemajů co do huby), tak v Itálii je země bivakům, budkám, plechovkám a opuštěným chatám zaslíbená. Navíc i výstupy jsou často vpravdě lezecké, neboť stěny a srázy spadající do Italských údolí jsou divočejší, rozeklanější, prudší a skalnatější než úmorné choďáky ze Švajcu. A to se nám líbí. Po vydatném obědě na parkovišti tedy vyrážíme z Macugnagy na aklimatizaci v podobě vícedenního přechodu Strahlhornu. 1 700 výškových metrů k opuštěné chatě Rifugio Eugenio Sella (3 029) je náš dnešní cíl. Počasí je příjemné, ale je zřejmé, že poslední dny bylo dost mrazivo a sněživo. Výhledy na Monte Rosu, kromě válejících se mraků, kazí ještě úmorná lopota monotónního stoupání horskými loukami postupně přecházející v suťová pole. Chatu není do poslední chvíle vidět, ale cesta k ní je celkem spolehlivě značena kamennými mužíky. Je zde plyn, turecký záchod, několik připomínek na zlaté časy italského alpinismu osmdesátých let, a zima. Zbytek odpoledne trávíme roztápěním rampouchů a vylehčovacími pracemi na našich zavazadlech konzumací části jejich obsahu. Nikde ani noha. Žádný ruch, žádný budíček, žádný nerudný chatař. Pouze kasička jejíž výzvu k zaplacení 12,5 EUR za os/noc jsme, vzhledem k poskytnutým službám a vítanému soukromí, rádi uposlechli.

Vstáváme až když se nám chce (a mě se z vyhřátého péřáčku fakt moc nechce). Dnešní cíl je daný dlouho dopředu. Passo Jacchini (), Cima di Jazzi (3 803) a chaloupka na hřebeni Bivaco Cita di Luino (3 600). Po snídani formou bufetu, na kterou se přišel velmi z blízka podívat i místní kozoroh, začínáme stoupat přes skalní bloky do sedla Passo Jacchini. Po překonání suťového a sněhového svahu se před námi zvedá mohutná zeď hraničního hřebene s věží Neue Weisstorspitze. Stěnou vede nenápadná stezka, na nejtěžších místech zajištěná fixním lanem nebo řetězem (cca 3 UIAA), která nás traverzem vyvede až na hřebenovou hranu rozsáhlého ledovce Findelgletscher. Místo nabízí neobyčejný výhled na srdce Valiských Alp, a první co nás udeří do očí, je náš finální cíl – Matterhorn v podobě souměrné pyramidy, která musí zákonitě přitáhnou oko i srdce každého kdo rád opře zrak a mačku o kopec. Charakter dnešní túry zcela mění svou tvář. Odmotávám 12 metrů lana a poctivě vážu uzlíky. Z batohu putuje ledovcová výbava, a oko se snaží přečíst to, co ledovec skrývá ve svém rozervaném nitru pod vrstvou čerstvého sněhu. Ne, tohle není masový alpinismus, kdy přijdete pod normálku, kterou místni guidi prohrnuli svým klientům za peníze a světu z lásky. Kam až oko dohlédne (a to bylo dnes celkem daleko), lidská stopa není. A to je dobře. Tak to máme rádi. Takže po volbě přibližné strategie, vyrážíme vstříc nejprve velkým obloukem na západ k vrcholu Cima di Jazzi, a z něj zpět k hraničnímu hřebenu najít nějaké ubytování. Ledovec se k nám zachoval mírumilovně a pustil nás až na vrchol a zpět. Po kratším bloudění na hřebeni a slanění zpět na ledovec obcházíme vrcholek Swarzberg Weisstor z té správné (západní) strany, a po hřebínku přicházíme k malebné chaloupce bivaku Cita di Luino. 2 palandy pojmou cca 4 lidi. V nouzi zřejmě i mnohem více. K dispozici je plyn a nějaké zásoby po předchozích návštěvnících. Chata disponuje fotovoltaickým článkem s autobaterií, takže k dispozici je i zásuvka k dobití elektroniky. V chatce je kasička na dobrovolný příspěvek. Aklimatizace se daří podle plánu. Vystoupali jsme 800 metrů a 200 klesli, takže nám už jen zbývá pořádně se nadlábnout, roztopit dost sněhu na vodu, vyčurat, pomodlit a spát.

Těsně před svítáním opouštíme falešné bezpečí dřevěného domečku vstříc novému dobrodružství, kterým je výstup na Strahlhorn jihozápadním hřebenem. Bez komplikací překračujeme ledovec až k suťové stěnce pod nástupem. Tu překonáváme s průběžným jištěním na další ledovec, který je podstatně rozlehlejší, než se zdá ze všech pohledů, kterými jsme včera naši trasu dopředu poměřovali. A také zákeřnější. Že má srdce rozervané víc, než jsem si připustil, jsem naznal hned, jak jsem se ocitl v jeho nitru. Lano naštěstí zůstalo povoleno, a povoleno mi také bylo vyprostit se silou vlastních paží. Šokován propadem, a následně životem, zopakoval jsem si pro velký úspěch vše po 50 metrech ještě jednou, tentokrát pouze po pás. Ale to už se ocitáme na zvětralé skále jihozápadního srázu naší cílové destinace.

Předpověď ještě včera hlásila polojasno s mírným vánkem. No mrazivý vichr s mraky, které pohlcují vše, co jim stojí v cestě včetně dvou bezbranných dvojnožek nás přesvědčuje o tom, že ani Meteoblue není vševědoucí. Při teplotě mírně pod nulou se přidává namrzající mlha a déšť se sněhem. Ve Skotsku jsem nikdá nebyl, ale přesně takhle si představuji skotské lezení. Nastupuju do kamenolomu s vědomím přibližného směru. Tam někde nahoře přibližně 8 délek +/- 4 UIAA je vrchol. Hřeben je rozložitý, rozbitý a divoký, a tak volím strategii „kudy pustí, tudy pustí“ a pustil, i když velmi pozvolna. Cesta není značena, ani nijak zajištěná. Pavlovy zdroje avizovaly jednu osamělou skobu, kterou jsem potkal. Je to zvláštní pocit. Počáteční nervozitu z nejisté cesty, chybějícího jištění i topa, vystřídal obrovský pocit svobody a euforie. Už žádné hledání štandu a neustálé přemýšlení, zda jsem se neodchýlil od cesty prvovýstupců. Teď je to jen na mně. A tak si užívám svůj soukromý prvovýstup i když pro většinu velkých bardů alpinismu by to byl pouhý „kvak“. Pohybujeme se ve výšce okolo 4 000 m.n.m. a tak není divu, že skála je shnilá až hanba, a čeho se člověk chytne, to mu zůstane v ruce. Není zde nouze o kymácející se bloky velikosti lednice s mrazákem, a tak lezeme obezřetně a nikam nespěcháme. Rozhledy stejně žádné nejsou. Jedinou chybou je, že pohlceni diskomfortem aktuálního počasí a snahou nemrznout dlouho na štandech, zapomínáme fotit. Škoda. Namrzající mlha zdobící ochlupatělá lana, smyčky, obočí a dřevorubecké plnovousy dvou obílených osamělých „Alponautů“, ztracených kdesi na odlehlé a opuštěné straně jinak přecivilizovaných evropských kopců, opravdu nádherně. Enormě vlhký vzduch také způsoboval jisté potíže, které jsem z tatranských zim ještě nepoznal. A sice tuhnoucí šroubovací zámky v karabinách při jejichž velmi pracném otáčení mnou cloumala zlost, a také to, jak se dural lepil na občasně nahou ruku při nutnosti sundat rukavici. S blížícím se vrcholem stoupá nejistota v orientaci, takže poslední délky tahám spíše 4 kratší. Desátá délka mne přivádí na sněhový hřeben odkud je to jen pár metrů k vrcholové skále. Přesto ji nevidíme a jen tak přibližně tušíme. Poslední výšvih na vrchol tahá čestně Pavel. Je 19:00 a já pořizuji jedinou rozmazanou fotku zamlženým mobilem. Strach ze setmění, které se dostaví během hodiny nemáme, stejně není nic vidět už teď.

Západní vítr postupně zesiluje, a tak pelášíme hřebenem dolů do Švýcarska, směrem, kde tušíme luxus civilizace v podobě Britannia Hütte. Jde to pěkně rychle. Asi po 100 výškových metrech Pavel vyjadřuje jisté pochybnosti o správnosti našeho směru. Inu, typická mužská intuice tentokrát zafungovala, a i GPS mne ujistila, že jsme opravdu mimo. Takže hurá na Strahlhorn, tentokrát ze Švýcarska. Na vrcholu už nikdo o foto nestojí. Sbíháme na správný hřeben a mažeme dolů co to dá, nebo nás vítr, který se nenápadně změnil na vichřici za chvílí odfoukne jako volební sliby. Na řadu přicházejí čelovky a myšlenky na nouzové řešení, neboť je jasné, že postupovat v těchto podmínkách
přes ledovec na chatu po tmě není příliš moudré. Tahám lano, na jehož konci tuším Pavla, do sedla Adlerpass, které se ukazuje jako ideální místo pro bivak. Kryti skalami před vytrvalým západním vichrem hloubíme ve sněhu malou plošinku, vaříme čaj a teplé jídlo, a zalézáme do žďáráku. Vzpomínka na letošní bivak pod Grossglocknerem nás naplňuje optimismem, neboť dnes máme zásadní výhodu, a tou je vlastnictví spacáků.

Na lanech a batozích se neleží dobře, ale zimou jsme netrpěli. Ráno nás budí první kolemjdoucí turisté, a chvíli po nich sluníčko. Nádherný výhled nás nenutí nikam spěchat. Procházka ledovcem Allalingletscher na Britannia Hütte je zaodměnu. Ke slovu přichází opalovací krém a sluneční brýle. Zde také končí naše samota. Ocitáme se zpět v civilizaci s jejími jistotami polopenze, i stinnými stránkami, jako je nutnost opět se socializovat a tvářit se že mám rád lidi.

Britannia Hütte bere za polopenzi 65 FR/os/noc. Pokud nemáte franky, jako my, nezoufejte. S úsměvem si od vás vezmou eura v kurzu 1:1. Najedli jsme se dobře. Čtyřchodová večeře mé potřeby zcela saturovala a snídaně (přesto, že nenabízela žádný závratný výběr) byla zcela dostatečná s možností si neomezeně přidávat chleba s marmeládou i čaj. Voda je na chatě vzácná, označená jako nepitná. My jsme po zkušenostech šli do rizika a pili ji po litrech – zdá se, že bez následků jako zatím všude.

Ráno, vybaveni pišingrem, sestávajícím z 3 mm tlusté uzené šunky mezi dvěma chleby (se salátem a dijonskou hořčicí překvapivě dobré), tyčinky a jablka za 10 FR/EUR, jsme vyrazili přes dva roztávající ledovečky směrem do doliny k přehradě Matmark, a odtud pak prostým pochodem přes horské louky a ledovcové potoky do sedla Moro na italské hranici. Pod zlatě se lesknoucí Madonou na Monte Moro už nás čeká kabina lanovky, které svěřujeme svá stárnoucí kolena a 19 EUR, a která nás s hladkým svistem tažného lana spustí zpět na start (bez 4 000) do Macugnagy.

 Našim přáním je sprcha, nebo ještě lépe jezero ke koupání. Sjíždíme tedy údolím až k jezeru Lago d’Orta, kde na nás čeká středomořské klima, teplé čisté jezero s pláží přímo u kempu, luxusní sprcha a večerní žranice.

	Text a foto: Jakub Škrobák - sice ajťák, ale dobrý týpek a kamarád, který prožívá na horách, skalách a při lezení krásné a vzácné chvilky. Kubův blog
	Spoluautorem fotek je Pavel Schieferdecker - otec dvou dětí a flegmatik s vášní pro hory. Na prvním i druhém konci lana je na něj vždy spolehnutí.